V Colombo je horko a vlhko, jak se dalo čekat. Z okna v patnáctém patře koukám na příboj Indického oceánu. Hned u pobřeží jezdí vlak, vždycky ráno začne vyvrhovat zástupy lidí, kteří se rozptýlí do okolních ulic. Kousek dál na sever mají vystavené staré britské kanóny a na pláži ohrazená místa, kam želvy kladou vajíčka. Jet do čajových kopců nemám čas, tak jsem aspoň zajel tuktukem do chrámu Kelaniya Raja Maha Viharaya, který údajně navštívil sám Buddha. Těch zhruba 2,500 let to tu staré je, tak kdo ví. Je zajímavé, že i tak nemateriální víra jako buddhismus se v civilních lidských podmínkách zvrhne v uctívání relikvií a zlatých soch. Je to asi naše přirozenost, potřebujeme si na něco šáhnout.
Teď už sedím v uzavřených místnostech. V jednom cvičení si mají soudci a soudkyně ze Sri Lanky a z Malediv vymyslet a přednést dvě otázky, kterými by mohli otevřít diskuzi v kurzu, který budou učit. Je fascinující o kolik jsou v tom ženské lepší než chlapi. Ženské spíš dodrží zásady – otevřená otázka, jasně formulovaná, položená tak aby k ní mohlo něco říct víc lidí atd. Chlapi se v tom buď zamotají – pustí se do trojctihodné přednášky ze které nakonec není poznat na co se ptají, případně to rovnou lišácky postaví tak, aby v tom byl chyták. Zkrátka ženské tady kladou tu otázku tak aby byla užitečná; chlapi mají za cíl aby vypadali důležitě. Čímž v tomto srovnání dosahují opaku. Ne samozřejmě všichni, ale obecně jo.
Chtěl jsem si taky poznamenat takto poloveřejně abych to nedával rovnou na sociální média, že kardiochirurg Jan Pirk je frajer. Potkal jsem ho začátkem léta na jedné recepci když nás déšť zahnal do jednoho kouta a povídali jsme si o velorexech, solární energii, disekcích aort a podobně. Nikdy předtím jsme se nepotkali. Protože je máma znovu v nemocnici a máme pocit, že se v tom doktoři trochu plácají, poslal jsem mu teď jednoho večera její poslední lékařskou zprávu v duchu „líná huba holé neštěstí“, říkal jsem si že to třeba někam někomu pošle. A on mi volal sám hned druhý den ráno na mobil, osmistránkovou zprávu už měl přečtenou a říkal mi k tomu dost detailní postřehy. Od někoho takhle zaměstnaného, prominentního a navíc senátora pro úplně cizího člověka mi to přijde obdivuhodné.
Hráli jsme nějaké koncerty s VTM i dva s Alaverdi. S VTM jsme si koupili novější dodávku.
Pomohli jsme přestěhovat rodiče, kolem čehož taky byla nějaká agenda, a Kulový blesk je tím pro nás zatím u konce, i když v baráku se dál intenzivně rekonstruuje.
Bosenského psího sirotka jsme si vyzvedli jednu červnovou neděli na parkovišti u Chodova. Byla zpočátku velmi vyjukaný buránek, který neznal auta a neuměl chodit po schodech; od té doby udělala velký pokrok. Přes několik slabých chvilek kdy jsme si říkali proč jsme si to proboha na sebe zase ušili (například když dědovi rozkousala nově čalouněné dveře, poblila se párkrát v autě, vyválela v nějakým hovně nebo ze všeho nejvíc když se nechce nechat chytit a směje se ti do očí), jsme v podstatě rádi že ji máme.
Po dvaceti letech ve Fordech jsme si pořídili Škodovku. Zatím dobrý. Těším se, že se nebudu muset bát přijíždět na chalupu v zimě neboť je to čtyřkolka a taky je příjemné před sebou po dvaceti letech vidět kapotu, což u Fordů není. Snad vydrží i jezdit.
Půlku léta jsem pracoval v Praze, potom jsme v srpnu trávili maximum času na chalupě v různě upytlíkovaných hybridech dovolené, home officu a odskoků do Prahy. Následkem toho jsem se potom vůbec nemohl pracovně nastartovat a nechtělo se mi do toho, až teď to tady sedíc v Indickým oceánu konečně trochu doháním a opět si začínám připadat aspoň trošku kompetentní. I tak si připadám poněkud vyhořele, ale na to jsem si tu už myslím stěžoval. Mrkvička má zrovna sabbatical a já po něm zálibně pokukuju.
Léto je vlastně pryč, začne podzim. Jabka nebudou.
