Month: February 2015

Byly to nějaké těžké týdny. Zdá se, že to teď platí pro hodně lidí, aspoň podle toho co sami říkají. I Alelii bylo těžko. I mně bylo těžko. Když jsme se osmělili si to v pátek navzájem říct, hned nám bylo líp. Čím to je, to netuším. Že by příliš dlouhá zima? Nevím. 

Je pravda, že počasí v tom hraje roli. Nejspíš tlak vzduchu nebo tak něco, protože se cítím jinak hned jak rozlepím oči, ještě se záclonama zataženýma a klidně před rozedněním. Třeba dneska, kdy je modré nebe, všechno je OK a já jsem schopen normálně přemýšlet a věci vidět s nadhledem. Na opačném pólu mi přijde, že mám hlavu dutou a nemůžu se soustředit. 

Jako obvykle (a zaplaťpámbu za to) se v takové době nakoply nějaké sebezáchovné mechanismy. Začal jsem zase víc cvičit. Začal jsem chodit plavat. Neponocuju. Pomáhá to. 

V pátek jsme s Olgou a Almelou natáčeli cover Mišíka, o který nás požádali na nějakou kompilaci. Almela se ujal produkce a z bezstarostné rychlé durové písničky se mu povedlo udělat zádumčivou pomalou mollovou, která skutečně zní dost jako od nás. 

Víkend jsme strávili doma. Po obědě jsme koukali na Dobu ledovou (v sobotu) a na Dobu ledovou 2 (v neděli). 

Pekl jsem dvakrát chleba (nedopadlo to dvakrát dobře), slil jsem kvašenou kurkumovou limonádu, dělal kapkapy a taky brokolici podle Amateur Gourmet (je fakt mimořádná!), taky pečený topinambury. 

Vypili jsme červené víno. Byli jsme na výletě v pískovně v lesích nedaleko Staré Boleslavi, kterou jsme objevili asi před měsícem. Jsou to krásné lesy a autem to tam od baráku trvá dvacet minut. 

Dveře do kuchyně na chalupě jsou hotové a čekají na vyzvednutí někde v Kunraticích nebo kde. Není to malá věc, protože s dveřmi se konečně dá nastřelit do zdi futro, s futrem se konečně dá dodělat poslední stěna v kuchyni, s doděláním se tam dá vymalovat, s vymalováním se tam dá začít uklízet a s uklízením se tam dá začít jezdit. 

Máme pracovní verzi klipu Ten co se dívá s Vosto5. Přijde mi to nad očekávání pěkné. Zásluha patří velmi šikovnému kameramanovi, střihačce a samozřejmě té bandě dacanů, která je prostě vždycky vtipná. 

Zdálo se mi, že stojím na široké silnici, asi jako je na vjezdu do Plzně a sleduju jak na ni v dálce dopadají rakety Grad. Pak takový nějaký ohňostroj, který prsknul sprchu oranžových jisker, která se rychle rozehnala mým směrem. Když se to blížilo, bylo vidět, že jsou to takové skleněné a kovové kuličky, velké asi jako tenisák. Cluster munition? Kdo ví, radši jsem to přeskočil a ony se odkutálely kamsi za mě. 

Čtu Time of Gifts. Je zima. 

“Deme šmajchlovat”, pravil Žilvinas a vlezl si do postele. 

“Zapni lechtáky!”, instruoval potom. 

Klidný domácí víkend, utekl jedna dvě. Alelie s chřipkou a průjmem, dítě s průjmem v pátek večer prokládalo celkem veselé hraní zvracením padni kam padni, ze kterého bylo samo překvapené. Odvolal jsem tak cestu na obecní schůzi do Smilovic a staral se doma o rodinku. 

Sehnali jsme taky konečně cisternový vagónek, který si Žilvinas přál z Tunisu. 

“Mamí, ta cisterna je ale krásná!”, vzdychl pak dojemně později večer. 

Z Islandu přijela Jitule s Vlkem, vybavena zase novýma historkama k neuvěření, ve kterých samozřejmě figurovaly drogy (Vlk snědl omylem sušenku s LSD, čehož si Jitule všimla tak, že seděl doma na gauči a pravil „mamí, tolik lidí! A všechno padá“) a sex (Jitule si momentálně přivydělává tantrickýma masážema). S Hopem by nás to i zajímalo, ale naše ženy by nám nejspíš Jitulinu tantrickou masáž k narozeninám nekoupily. 

Seděli jsme u Olgy a pili víno a kafe a čaj, zatímco Vlk se Žilvinasem pobíhali okolo a střídavě si hráli nebo se navzájem krkounili o svá autíčka. 

Olga se mě ptala nejsem-li depresivní. Že by jí to tak trochu přišlo. 

V neděli večer potom ceny Vinyla v Lucerna Baru, které byly takové nějaké nemastné neslané, ale aspoň jsem konečně slyšel kapelu Vložte kočku, která mi přijde výborná. 

A jedeme dál.