Pardon výpadek stránek.
Vypekl mě dosavadní provozovatel, takže stavíme znova na zelené louce. (prodal hosting, odjel do ciziny a jeho nový projekt je skrblik.cz, což radí lidem jak zacházet s pěnězi a dal bych si na to v tomto případě obzvlášť pozor, stejně jako na jméno Petr Sršeň).
Nicméně, tady budou v dohledné době nové stránky.
Alaverdi hráli včera v Praze dvoják – nejdřív na Střeláku pro Tranzistor, a pak ještě v Crossu. A oba koncerty dopadly výborně, Alaverdi byli v té uvolněné našláplé formě, jaká se občas povede. Dokonce Edgaras i Marius mají dneska hlas v lepším stavu než leckdy po jediném koncertu, právě že to asi bylo takové uvolněné.
Byl jsem na obědě s Olgou B.
Město je úplně jiné než jsem čekal. Očekával jsem beton, prach a nepořádek jako v Tunisu, navíc hraniční města bývají hezká málokdy. Ale Gaziantep je dobře udržované a zelené místo, víc podobné středomoří než blízkému Východu. Neplánoval jsem, že bychom mohli chodit po ulici, ale hned první večer jsme seděli ve venkovní restauraci spolu s místními i řadou zápaďanů.
Dny jsou dlouhé a vyčerpávající jen když sedíš u stolu, snažíš se soustředit a skládat z toho guláše v hlavě něco s čím bychom tady mohli a uměli pomoct. Na konci většinou chci zalézt zpátky do svého pokoje a ven vyrážím jen ze společenské slušnosti nebo se k tomu donutím, že bych teda jako měl i něco vidět. Ale když to udělám, je to dobré, jako vždycky. Staré město Gaziantepu, kamenné pevnosti, mešity, pistácie a koření, sušené lilky v dlouhých copech, kníratí strejdové s cigárem, holky v krátkých sukních, holky se šátky a pak i ty v nikábech, u kterých se člověk chca nechca neubrání dojmu, že vypadají jako strašidelné černé kuželky. Před pár lety bys tady nikáb nepotkal ani náhodou, říká Manfred. A to je pravda skoro v každé islámské zemi od Tuniska po Indonésii. Stávají se víc konzervativní.
Olga mezitím chodí za Dušanem do studia a jsme technicky vzato v procesu nahrávání desky. Takový model je asi nejlepší – ať to začne od nich dvou, a my tři ostatní jsme to proaktivně navrhovali. Olžiny písničky, ve kterých si je jistá, nakonec většinou stejně fungují nejlíp. A ježto každý z nás má nějaký názor, rozmohla se nám v kapele neplodná demokracie. Ale naštěstí jsme to už zase utnuli. Ty demáče, co jsme nahráli s Dušanem jako kapela, znějí dobře. Ono je to občas těžký dát dohromady i prakticky.
Almela má Mekyho Žbirku a Kafka Band v Brémách a Johannes Benz.
Olga má Michala Hrůzu a Kašpárka v rohlíku.
Hop má taky Kašpárka a k tomu Bratry Orffy a domácnost pendlující mezi Prahou a Krnovem.
Já momentálně celkem intenzivně cestuju kvůli práci, k tomu mám Alaverdi a nárazové akce typu Microbphone v Tel Avivu, nepočítaje v to další drobnosti, jako že někdo na chalupě tu trávu sekat musí.
Co je ještě zásadnější – dali jsme se dohromady jako bezdětní, ale teď máme dohromady v kapele sedm dětí, takže práh toho být ochoten jen tak někde trávit čas se výrazně zvýšil. Takže to není úplně máček a vzhledem k tomu, že tentokrát zatínáme finanční sekeru poměrně hluboko, doufám, že se nám to všechno povede, bude to pěkné a někdy to i splatíme.
Ale co naděláš – ve zpětném zrcátku už ta koordinace ani ty prachy nebolívají a člověk je rád, že z toho něco vytřískal – v tomhle případě desku. Aspoň pro mě to takhle vždycky bylo.
Plány na Microbphone v Tel Avivu jsou čím dál bizarnější. Marvin to musel zrušit, ale povedlo se změnit už koupenou letenku a místo něj jsem sehnal Vojtu Kalinu, dudáka celkem pražských Pipes&Pints. Zvláštní je na tom hlavně to, že Vojta je stejně jako Marvin můj bratranec, byť o koleno vzdálenější. Styděl jsem se organizátorům přiznat už naše příbuzenství s Marvinem, páč to spolu s tím švihlým projektem vypadá jako nějakej východní podvod. Teď už to ale zamlčím tutově, minimálně dokud za sebou nebudeme mít úspěšný workshop – jinak bych musel říct “you know, the bagpiper – my cousin – he had to cancel, he had to cancel! But you no worry my friend, I have another bagpiper, he also my cousin!”. Zní to poněkud arabsky a myslím, že v Tel Avivu by si toho všimli. Dost na tom, že tam pojedu se štemplama z Tunisu a Káhiry a Benghází a Ammánu a Ramallahu a teďkonc Gaziantepu na hranici Sýrie.
That said, máme letenky a já se na to vlastně dost těším, byť jsem to chtěl ještě minulý víkend celé odvolat (má moudrá žena mě nakonec udržela). To nějak snad dáme, je to výzva a taky se mi na tom líbí to příbuzenský propojení s člověkem, kterýho vlastně skoro vůbec neznám – podobný to bylo s Marvinem na začátku Alaverdi.
V Istanbulu na letišti jsem se potkal s Radkem B., čerstvě rozvedeným a letěli jsme spolu do Prahy. Celkem mě tím zklamal, abych pravdu řekl. Vůbec to teď zase nějak lítá. J. se rozešla s Fredem. Rodiče nechali utratit kočku Zuzanku a umřela Maraka, dvojnice mi.pu.
Syrští soudci jsou vážnější, tišší než znám odjinud. Jsou poměrně soustředění a chodí na čas, což je taky nebývá vždy. Ne že by soudci, kteří strávili většinu kariéry pod Asadem byli nutně všichni bůhvíjací správňáci, ale tihle všichni utekli ze země když byli nuceni vojáky a tajnýma službama podepisovat tresty smrti pro pokojné demonstranty, vydávat zmučené mrtvoly rodinám a vystavovat papíry s falešnou příčinou smrti. Jejich domy a často celé čtvrti jsou zničené, viděli vesnice celé vyhlazené provládními milicemi z Íránu nebo Libanonu, někteří utekli před válkou na východ a potom zase těsně před Islámským státem sem do Turecka.
Venku je slunce. Lidé jsou mrtví a nic se s tím nedá dělat, kvetou pistácie, svět běží dál a moc se o to nestará.
A oni tady visí v časovém i legálním vzduchoprázdnu, čekají. Snad to jednou skončí a na těch sutinách se začne znovu stavět. A že bude co! Vláda na opozičních územích vypálila archivy, neví se komu patří jaké pozemky, kdo je kdo, kdo má diplom. Milióny lidí utekly, budou se asi chtět vrátit, ale často není kam, když jejich domy jsou zničené, nebo je prý vláda cíleně osadila loajálníma rodinama íránských a jiných milic. Jsou tam spousty dětí, které buď o rodiče přišly, nebo se narodily už během války a neví se komu. Některé z nich nechaly za sebou evropské holky, které si přijely vzít bojovníka Islámského státu, povily dítě a pak utekly zpátky do Evropy bez něj. Takových případů je hodně.
A co dělat se všema těma dětma a adolescantama, kteří v podstatě nikdy nechodili do školy, nic neumějí, a jsou radikalizovaní islamisty – víc zvyklí koukat na hlavy napíchnuté na kůlech než do učebnic?
Za Hradcem Králové jsem koupil na inzerát starou šatní skříň. Hautala je velké auto, ale vevnitř scházelo asi deset centimetrů šířky a nedalo se na tom vůbec nic změnit. Po chvilce váhání jsme ji hodili s prodávajícím na střechu a přikurtovali jak to nejlíp šlo. Na dálnici jsem se s tím bál, a tak jsem jel z Hradce šedesátkou po okreskách. V Praze jsem nabral Žilivnase a mi.pu, se skříní na střeše jsme ještě zajeli do knihovny a pak pokračovali po okreskách na chalupu. Je to opravdu krásný způsob cestování. Vidíš Boží muka u cesty, aleje, vesničky a lesy, všechno máš čas si prohlédnout. Paráda.
Cristobal se podíval na moje chili rostlinky spálené sluncem a poznamenal, že vypadají “like English people on the beach – looking all uncomfortable and blistered“.
Zdálo se mi, že jsem konečně našel tu díru kudy lezou myši do horní ložnice. A koukám, že tam vlastně jsou sežrané kusy podlahy a jde tamtudy koukat dolů, musíš dávat pozor abys tam nespadl. Do pastičky se chytil netopýr. Křídla mu upadla a pod sponou pastičky se zmítá chlupatá a krvavá koule.
Měli jsme první zkoušku s Dušanem, je to fajn být zase v cílevědomém procesu. Almelovi došly peníze. Teta jim přinesla karbanátky, ale na brambory si už potřeboval půjčit.
Žiju ve střízlivém pracovním procesu a je toho hodně a já zase jednou nestíhám všechno odbavovat.
Máme se dobře. Je chladné a vlhké jaro, což je kupodivu pěkné. V ulicích voní šeříky. Laime se směje, akorát Alelie má bloklý krk a začíná dle vlastních slov být trochu vykojená. Včera například zapomněli psa přivázaného u školky a vzpomněli si na něj až doma. Ještě že to je v podstatě za rohem.