Month: November 2017

Pohádky vystřelily na první místo Velké sedmy Rádia 1, druhé je Zvíře jménem podzim, což je kuriózní. Snad tam chvíli vydrží. Je to namáhavej proces s touhle deskou, takže tyhle momenty kdy se něco podaří jsou fajn. Taky se mi líbí jak ta písnička nakonec dopadla.

Poskládávám se a vnitřní baterie jdou zase celkem rychle nahoru, zaplaťpámbu. Doma vysmrkáváme a vykašláváme, ale vypadá to, že snad jsme už z toho víceméně venku. Za okny je šedo, mokro a lehce nad nulou. Ale co bys koncem listopadu taky čekal.

Žilvinas přinesl ze školky básničku o Mikulášovi, kterou jsme obratem upravili veršem “Neber s sebou anděly, ti by tady prděli”. Tak doufám, že to nebude recitovat zase ve školce.

Poslední dva týdny mám poněkud v mlze. Z chřipečky se pořád ještě vylízávám, Žilvinas kašle, mezitím slehla i Alelie a Laime a u nás doma to zní jako v tuberkulózním sanatoriu. K tomu jsme od minulého pátku odehráli pět koncertů s Hrůzou – Jihlava, Sušice, Brno, Hradec a Budějovice. Taky jsme se u nás na chalupě fotili na desku s Eliškou Podzimkovou, taky jsme nahrávali u Dušana další písničku. K tomu taky jaksi musím občas do práce, takže dny to byly plné a cítím se dost vyndanej, ale teď už snad zase bude čas se jaksi poskládat.

Je to už nějakou dobu, co jsem naposledy hrál klubový koncert pro pětset lidí. “Tohle turné je zkouška mého ega”, pravil A. “Je mi skoro čtyřicet a jedu zadarmo dělat předkapelu skupině, ve které jsem dřív hrál”.
Cestou z Prahy jeho autu odešla spojka, tak jsme se vrátili pro moje.
Tomu se za dvacet kilometrů rozehřálo zadní kolo tak, že se na něm plivanec se syčením hned vypařil. Jako vždycky pohotový Víťa ale poradil po telefonu, zatahal jsem pod autem za lanko a ono to kupodivu přestalo.
Náladu nám to zásadně nezkazilo. Kolem a kolem vzato, bylo to celé dost pěkné. Zábřeh, Krnov. Hrát pro hodně lidí je fajn, i když nejsou tvoji, i ten výlet s kamarády je pěkný. I dopolední procházky po slunečném podzimním Krnovu. I ta Michala Hrůzy parta je fajn.
Takže dobré.
Dneska je zamlžený podzimní den a já si připadám jako bych měl jen půlku mozku.
Po nějaké době na mě jde zase stýskání, jak by bylo fajn vědět čemu se doopravdy chci věnovat a tomu se věnovat. Když to náhodou někdy vím, nevadí mi usilovně na tom pracovat a cítím se v podstatě dobře. Když nevím, naopak. Ale co, nemůžeš mít pořád všechno.

Cestou domů mi v letadle chcípnul telefon a nepodařilo se ho už oživit. Strávil jsem bez něj skoro týden a nemohl si to vynachválit. Nevýhody byly jen drobné, jako například když jsem se nemohl dobouchat za Olgou a Dušanem do studia. Půjčil jsem si telefon od neznámého kolemjdoucího a zavolal Alelii jejíž číslo si pamatuju aby zavolala Olze. Jenže ta měla telefon vypnutý, já už zase mimo příjem a ta má žena šikovná produkční sehnala telefon na nejprominentnějšího českého producenta asi během pěti dalších minut.

Jsou to dny střízlivé a pracovité, ráno chodím skoro každý den plavat a večer jsem doma. Hodně čtu a telefonu nemaje, málo googluju. Líbí se mi to. Laime se naučila se křenit, s čímž se užije spousta legrace. Když sedí v nosičce u stolu, zvykla si osahávat velký hákový kříž v červeném poli na obalu knížky Rise and Fall of the Third Reich, kterou má zrovna na dosah. Miminko a svastika vypadají dohromady zvláštně. Když jí foukám zpředu do vlasů na šešulce, přivírá se zasněným úsměvem oči.

Dneska vyjíždíme na první koncert a já se těším. Když na to tak myslím, docela dlouho jsem nehrál čemu by se dalo říct velkej klubovej koncert.