Je to už nějakou dobu, co jsem naposledy hrál klubový koncert pro pětset lidí. “Tohle turné je zkouška mého ega”, pravil A. “Je mi skoro čtyřicet a jedu zadarmo dělat předkapelu skupině, ve které jsem dřív hrál”.
Cestou z Prahy jeho autu odešla spojka, tak jsme se vrátili pro moje.
Tomu se za dvacet kilometrů rozehřálo zadní kolo tak, že se na něm plivanec se syčením hned vypařil. Jako vždycky pohotový Víťa ale poradil po telefonu, zatahal jsem pod autem za lanko a ono to kupodivu přestalo.
Náladu nám to zásadně nezkazilo. Kolem a kolem vzato, bylo to celé dost pěkné. Zábřeh, Krnov. Hrát pro hodně lidí je fajn, i když nejsou tvoji, i ten výlet s kamarády je pěkný. I dopolední procházky po slunečném podzimním Krnovu. I ta Michala Hrůzy parta je fajn.
Takže dobré.
Dneska je zamlžený podzimní den a já si připadám jako bych měl jen půlku mozku.
Po nějaké době na mě jde zase stýskání, jak by bylo fajn vědět čemu se doopravdy chci věnovat a tomu se věnovat. Když to náhodou někdy vím, nevadí mi usilovně na tom pracovat a cítím se v podstatě dobře. Když nevím, naopak. Ale co, nemůžeš mít pořád všechno.