Month: March 2018

Je mlžno, vlhko, a jen kousek nad nulou. Všichni jsou z toho dalšího kola zimy utahaní, blbě se jim vstává a změna času je těžší než obvykle. Já sám vlastně jen trochu, spíš že nám doma lítají zase nějaký bacily. Žilvinasa bolí v krku a Laime má dobrou náladu a rýmu, což se pozná tak, že se jí co chvíli udělá u nosu veliká bublina. Minulý týden se jí dařilo udělat tak krok nebo dva, teď už si to štráduje po bytě sem a tam po zadních. Je fascinující jak to jde rychle.

 

Ve středu jsme zkoušeli, což nám moc nešlo i proto, že vedle zkoušela nějaká punková kapela a jejich u-dá-da u-dá-da dunělo přes stěny do našich zádumčivých písniček. Znervóznělo nás taky, že během zkoušky přišel jeden z právoplatných nájemců, který o naší přítomnosti neměl ani ponětí. Takže ve vzduchu bylo jisté napětí a když Hop významně koulel očima ohledně nějakého partu který tam hraju odjakživa a pak přestal hrát, otázal jsem se rovnou “proč to kurva dopíči prdele zase zastavuješ, ty vole?” Ale dobrý, jinak dobrý. Pak jsme ještě zajeli s Olgou dát Petře Nesvačilové vinyly, ze kterých měla ještě o trochu větší radost než jsem doufal.

Ve čtvrtek jsme hráli na Žižkovské noci v Akropoli, což sice pro mě na pódiu nebylo úplně komfortní (moc nových zvuků, plus ta přestruněná barytonka bude ještě chtět doladit), ale podle recenzí relevantních lidí jsme z toho prvního hraní nových písniček vyšli se ctí.

V sobotu jsme měli narozeninový den sami s Žilvinasem, a tak jsme šli na žižkovskou věž, potom na řízek, pak na hřiště a potom ještě do sauny a do bazénu. A šli bychom ještě na kindermejdan k Ledvinům, ale vytuhli jsme doma, když jsme se tam stavili pro klíčky od auta.

V neděli jsem jel na chalupu, na což jsem se popravdě řečeno těšil celý týden. Pohnojil jsem nové stromy a ořezal vlky ze tří starých. Taky jsem zasadil červenou cibuli a nařezal klády, které se mi přes zimu nahromadily v kůlně. Ve stínu byl led, ale na sluníčku při práci se dřevem jsem byl v krátkém rukávu. Tohle předjaří mám skoro nejradši. To časně jarní sluníčko, opatrný zpěv ptáků, zem vlhkou a zimou zválenou, ze které začínají rašit první lístky. Za chvíli už to vypukne a všechno je to před náma. Doufám, že sezón uvidím ještě mnoho, ale přesto jsem pokaždý vděčnej že jsem toho ještě součástí. V nějakém jiném životě bych si docela dovedl představit tam nastálo žít, jen přes den pracovat na zahradě a po večerech číst knížky.

Velikonoční půst je skoro u konce.

Vyšla nám dneska deska a včera klip.

Mám radost že jsme to dotáhli a mám radost z té desky, která mi přijde pěkná. Tentokrát to bylo skoro nadoraz – Almela během toho procesu odešel z kapely (poté co ho Dušan vyhodil ze studia) a pak se zase vrátil, já jsem měl v draftech den a půl napsaný email se stejnou zprávou, který jsem nakonec neposlal, různí další aktéři různě přivyklekávali a zase se napřimovali. A jak to tak chodí, ten výsledek dokončené práce tahle dramátka zase odvál a kapela se teď zase soustředí hlavně na hraní a docela nám to myslím jde. Stálo to za to. Akorát bych se měl naučit čistějc zpívat.

Byl jsem taky minulý týden na zahájení Jednoho světa a vyhlášení ceny Homo Homini. Zaplaťpámbu za to, ale je vidět jak se tahle agenda dostává opravdu do okraje zájmu. Jestliže dřív cenu předával prezident, pak ministr zahraničí v době když jsem to měl na starosti já, a dnes sám za sebe Honza Urban, o něčem to svědčí.

Druhý poznatek – generační výměna v Člověku v tísni. I za těch pár let je to už znát. Znám už vlastně jen šéfy oddělení kteří víceméně zůstávají, a sem tam navrátivší se matky. V nich vidím ty stejné osoby jako před devíti lety, ale objektivně je nutno přiznat, že jsou z nich už o trošku víc paní (sakra, doufám, že to tady žádné nečtou – pardon, dyk já taky nevypadám už přesně na pětadvacet, žejo). Ostatním pracovníkům teď těch dvacet-něco je a začíná se jednat o výměnu generací bez nadsázky. Jsem moc rád, že se tam ti lidé hlásí, ale jsou to už jiné lidé, které asi taky formovaly už trochu jiné věci – byť se pořád jedná o celkem malý časový odstup.

Třetí a nejdůležitější poznatek s tím trochu souvisí – Honza Urban mluvil o pravdě, o které se nám snaží dneska leckdo namluvit že je relativní, že každý má svou a tak dále. Což je blbost – pravda je pořád pravda a fakta jsou pořád fakta – je to samozřejmě tak jak Honza říká. Ale při pohledu na ty mladé tváře mi došlo, že pokud povstane nějaké nové hnutí za pravdu, bude z toho zajímavý boj, který se neobrátí asi jen proti ruským trollům a třísky budou lítat asi trochu víc. Protože i hodně z toho “našeho” diskurzu prostě pravda není a nebyla. Jak to přesně bude vypadat, to netuším. Takový vděčný viditelný případ je třeba vnímání Ameriky. Pokud si mladá generace spojí současnou hroznou administrativu se lhaním okolo invaze do Iráku a tou hroznou tragédií, která z toho povstala, nevypadá to dobře.

Přehlídka ciderů byla fajn a zase jsem se něco nového naučil. Například, že i ti nejúspěšnější, u kterých by člověk řekl že už jsou za vodou (jako třeba Prager), to dřou na kost, jsou zadlužení až po uši a permanentně žijí ve strachu, že teď zrovna odešlo někde čerpadlo nebo spojka na ještěrce. Přesto, nikdo z nich toho nelituje a udělali by to znova. “Aby děti viděly, že se táta nebál”, byl postřeh právě Cyrila z Prageru. Nezbývá než doufat, že jeho tři děti to uvidí stejně. 

Taky jsem zakusil – což v plánu nebylo – že mě to s tím alkoholem teď vlastně moc nebaví a bez něj si připadám líp. I když si skutečně přijdu takhle rozostřenější.

V pátek jsme se potkali s Davídkem v Javánce nad čerstvě vylisovanýma deskama. Tyjo, tak jsme to skutečně dotáhli! A deska je to podle mě moc pěkná.

Pak byl krásný víkend, první jarní, a já jsem neprořezával stromy na chalupě, nýbrž oba celé dny strávil s ILLE ve zkušebně u Flattus, kde jsme se učili nový materiál. Ale šlo to vlastně vysloveně dobře. Po patnácti koncertech to bude ještě suprovější, ale už teď lze říct, že umíme důstojně zahrát všechny nové písničky. Baví mě si do toho zabudovat elementy, které tě donutí se zase něco naučit. A tak hraju poprvé v životě na foukací harmoniku, na kytaru jsem natáhnul barytonové struny (což má tedy i své problémy), vytáhnul jsem staré kombo Fender Pro Reverb a zapojil dva A/B boxy abych mohl používat pedalboard na elektriku i akustiku. V sobotu jsem přišel úplně hotovej, přečetl Žilvinasovi pohádku, ale už při tom se mi motal únavou jazyk a vytuhnul jsem kolem deváté. 

Přečetl jsem Všechny jejich lži od Tuvii Tenenboma (vlastně mi to přijde spíš slabé a na můj vkus trochu moc židocentrické) a taky strašidelný román Trhlina od Jozefa Kariky, od kterého jsem se nakonec nemohl odtrhnout a dočetl ho po necelých dvou dnech v neděli v pět ráno. Doufám, že se nebudu teď bát v lese.

Doma jsou všichni nastydlí. A jak to tak chodí, z následujícího týdne a půl budu večer doma dva dny.

Poslouchám Fall of Troy. Připomíná mi to At the Drive-In, mám rád tyhle zběsilý bordelářský kapely.

Natočili jsme klip. Ujal jsem se role produkčního a byl z toho osmnáctihodinový pracovní den od půl šesté ráno do půl dvanácté v noci a byla to sranda.

Předně, já vlastně tyhle servisní práce s omezenou odpovědností a omezeným rozhodováním mám občas rád. Pamatuju si, když jsem kdysi v Ocean City dělal číšníka – taky mi to šlo a vlastně mě to bavilo. Nebo když jsem na Kubě objížděl politické vězně. Jasné úkoly, které mají jasná řešení, žádné složité rozhodování. Nemohl bych to dělat pořád, to by mi přecejen ten tvůrčí element asi scházel, ale občas je to osvěžující.

Potom je taky fajn pracovat s Foukym a Basetem, protože jsou taková srandovní dvojka a přitom jim to dobře funguje. Petra Nesvačilová se všeho ujala s grácií, přestože na ni lezla chřipka. Honza Homola z Wohnoutů, kterého jsem neviděl snad od hraní v Banátu, se objevil a nakonec hrál Žilvinasova tátu, což bylo vtipné samo o sobě.

Mám z toho radost, vypadá to na dobrej klip. Příští týden vychází deska. O víkendu zkoušíme nový repertoár, tak se to po večerech snažím učit. Snad půl desky jsem nahrál na barytonku, tak jsem udělal barytonku i z černého Squiera, protože je to přecejen o dost lepší kytara než to původní Danelectro. Koupil jsem konečně akustické kombo AER, protože ty akustiky z odposlechu jsou velký a nespolehlivý opruz. Děje se toho dost a už je zase konec dalšího týdne. Dneska je přehlídka ciderů v MeetFactory, což si nenechám ujít půst nepůst.

Laime oslavila svůj první rok. Máme doma roční holčičku a šestiletého chlapečka. Až se tomu s Alelií sami občas divíme. Naše děti, normálně.

Popoháněl jsem tuhle ráno Žilvinasa abychom už mohli jít do školky a on odtušil: “Počkej potom, to už si na mě nebudeš dovolovat, to budeš stárnout!”. Asi má ten kluk pravdu.

Volal mi Marius, který se ze srandy přihlásil do konkurzu na hudbu do nových spotů T-mobile a oni ho kupodivu vybrali. Tak co prej myslím, jestli má cenu se kvůli tomu hlásit do OSA, že by z toho autorství mohla nějaká stovka ještě být. Dost se divil, když jsem mu říkal, že za takovou věc bude podle mě spíš několik stovek tisíců, a mně to přišlo jak z pohádky.

Celý týden je mráz.