Posledních pár dnů proběhlo v mlze. Začalo mě bolet v krku jako snad ještě ne a jednu mandli jsem najednou měl asi dvakrát větší než tu druhou, k tomu obvyklá zimnice, prostě taková ta typická chřipečka, která na mě z neznámých důvodů přijde jednou nebo dvakrát ročně ať dělám co chci. Tak kloktám slanou vodu a posledních pár nocí propotím triko i polštář a když v šest ráno vyleze slunce na mandalayskými horami za mým oknem, cítím se znovuzrozený. Dneska je to snad už zase na dobré cestě a jako vždycky je takovýhle stav dobrá příležitost se trochu vyčistit. Bydlíme tentokrát nóbl v Hiltonu hned vedle královského paláce, což je takový samostatný čtvercový ostrov o straně asi dva kilometry dlouhé a obehnaný širokým vodním příkopem a oblým červeným cimbuřím. Mandalay je takové, jaké si ho pamatuju před čtyřmi lety – vlastně jako takové velké prašné nic bez jasného centra, kde jsou všechny domy hranaté a nemají víc než pár pater. Oproti začernalým a zdobným koloniálním činžákům v centru Yangonu je to velký rozdíl. Šel jsem se taky podívat do pagody na vrchu Mandalay Hill, odkud je vidět plochý zelený kraj a hory okolo něj. Slunce už zase pomalu zalézá, nad horami jsou těžké bouřkové mraky a dlaždice okolo pagody jsou tak rozpálené, že se to dá naboso sotva vydržet.