David Koller mi nakonec volal ještě tu noc a pak znova druhý den jestli by Alaverdi nemohli hrát na nějaké akci v říjnu, ale já jsem tou dobou samozřejmě v sakra Tunisu. I tak mi to udělalo radost, byť je to bez toho koncertu jen taková radůstka na blogísek. Ach jo.
Seděli jsme včera s tátou v rámci našeho každoročního sezení a hovořili o životě a pili víno. Je to fajn, oba si těch příležitostí vážíme. Léto končí.
Včera byla přehrávková komise Tranzistoru na Letní Letné, moderovaná slavnou dvojkou Cihlář/Bauer. Kromě dalších tam hráli jak Alaverdi, tak ILLE, což bylo pro mě asi poprvé takhle hned po sobě. Alaverdi zafungovali jako takový hlasitý předěl večera vysloveně dobře, nebo jsem aspoň měl ten dojem, stejně jako různé důvěryhodné osoby, které mi to pak říkaly (včetně samotného prosímtě Davida Kollera).
Vůbec tam byla snad největší koncentrace muzikantů co jsem kde viděl – jen lineup všech hrajících kapel bylo asi třicet lidí, plus řada dalších co se přišli jen podívat. Hezký večer to byl, ale byl jsem dost rád, když jsem se dostal něco po půlnoci do postele.
Léto končí, začíná to kouzelné období, kdy můžeš jít krajinou a pořád něco jíst. Nechal jsem včera rodinku v Luži a přes Prahu to vzal ještě na chalupu. Jsou tam ostružiny, hroznové víno, hrušky, rajčata, papriky, cukety, dýně, už i některá jablka, a tak za čtrnáct dnů bude spousta švestek.
Měli jsme po dlouhé době zkoušku s Alaverdi. Cestou jsme vyzvedli Vytautasa na zahrádce v Řepích, kde soutěží se zimou, zda do jejího příchodu dovede postavit srub. Od zimy nemá opět kde bydlet, a tak je to docela vážně míněný závod. Na zahrádce není elektřina, a tak Vytautas pracuje hoblíkem, dlátky, čepy a rybinovými spoji. Naštěstí to umí a kostra stavby vypadá solidně. Jsou tam taky jabloně a zahrádka s rajčatama, paprikama a dýněma. A v rohu stan, aby tam měl zatím kde přespávat. Ten kluk je i v pětačtyřiceti rozhodně velký srdcař.
Přijel jsem domů kolem desáté, Laime chodila bytem v pyžamu, pyšně si s sebou nosila letní šatičky které někde vyhrabala, a Alelie vypadala že jí zrovna dochází s tou smečkou domácí trpělivost.
Dočetl jsem trilogii His Dark Materials, která mi přijde jako monumentální dílo naroveň s Pánem prstenů. A to beletrii moc nečtu a fantasy už vůbec ne.
Nekonečné horké počasí. Zjišťuju, že na chalupě mě to opravdu baví jen když něco dělám. A může to být i nějaká drobnost, nebo i uklízení, ale je důležité, aby tím něco vznikalo. A tak jsem vyrobil malou ponorku jako budoucí dekoraci, vyvezl ohniště, do okapů nandal sítka proti listí, přivrtal uvolněný schod a háčky na šaty, zasilikonoval venkovní vanu aby udržela vzácnou vodu, posbírali jsme padesát kilo hrušek a odvezli jsme je s Žilvinasem na vypálení do moštárny, udělal jsem strašně pálivou omáčku á la tabasco.
Buduje se rybník, buldozer rejdí sem a tam a postupně odhrnuje vrstvy hlíny. V tmavomodrém modrém pokoji jsou teď žlutobíle kostkované závěsy a ten výhled je už teď velice krásný, co teprve jaký bude s rybníkem!
Sešel jsem se s Bárou s holkou, která pracuje v psilocybinovém týmu NUDZ. Dělají fakt zajímavé věci.
Je padesát let od 21. srpna 1968. K tomu už všechno řekli ostatní, my si jen říkáme, že je to dobrá příležitost začít Žilvinasa vzdělávat v politické historii, aby věděl kolik je jedna a jedna a nenaletěl někdy třeba komunistům nebo Rusku.
Byli jsme se podívat na zahájení Letní Letné, a když jsem od stánku z koktejly dočasně šlohnul jednu dřevěnou bednu, bylo dokonce i občas vidět na pódium. Když jsem šel pro pivo, narazil jsem na Vojtu Kalinu a než jsme došli zpátky k Alelii a spol., objevil se ještě David Gaydečka. Tak jsme tam chvíli všichni spolu stáli a spíš než představení rozebírali tuzemsko. Za chvíli ale už začaly obě naše děti tuhnout a pes měl v nastávající tmě oči navrch hlavy, a tak jsme šli rozehřátými Letenskými sady brzy domů. Hrálo se zase i pod Stalinem, a i tam bylo plno lidí, hrálo se v hospodě u hřiště pod kaštany, a i tam byl nával. A bylo plno i u zámečku a v další každé hospodě, kterou jsme míjeli cestou, až po dav na chodníku před Cobrou. V Praze se žije dobře a snadno, aspoň v porovnání s jinými místy.
Leželi jsme s Alelií v pondělí pozdě večer na matraci v pokoji do dvora a říkali si, hele, toho si člověk úplně zapomíná vážit jak my se vlastně teď máme strašně dobře. Vždyť my máme úplně všechno. Přijdou k nám jistě časy, kdy to tak nebude, tak si to uvědomuj taky trochu teď když to žiješ a není to vzpomínka.
Byli jsme na večeři u Miriam a Vojty, v poklidném letenském vnitrobloku, kde je tráva a rostou jim tam rajčata a ostružiny a dýně a švestky. Dávám dohromady podklady pro zkoušku Alaverdi příští týden, po dlouhé době. Těším se, že zase začneme dělat něco nového.
Jsme všichni v Praze, je plné léto. Léto v Praze, byť nevím kdo by ho tam chtěl trávit dobrovolně, je takový kouzelný čas, kdy jsou ulice prázdné a rozpálené, navečer pískají mezi domy nalétávající vlaštovky, holky chodí v hezkých šatech a dá se zaparkovat. Užívám si to.
Sklidil jsem z balkónu většinu zbylých chili a rajčat – směs chile de árbol, chocolate habaneros, pepperoncinos a několika jolokií jsem naložil na sladkokyselo jako se dělávají jalapeňos. Ze zbylých caramel scorpion a naga se chystám udělat řídkou octovou omáčku na způsob Tabasca, ale netroufnul jsem si to včera večer doma vařit když vedle spí děti. Hodně pálivé chili může při vaření učinit vzduch nedýchatelný a evakuovat spící děti na chodbu není úplně lákavá představa. A Alelie by mě taky asi přerazila.
Dočetl jsem fascinující novou knížku o psychedelikách od Michala Pollana a začal poslední díl fantasy trilogie His Dark Materials – An Amber Spyglass.
Nyní nově v menu!
Není to tedy úplně čtenářský deník, jen takový holý seznam abych si to pamatoval a taky abych to mohl sdílet, protože je tam spousta zajímavých knížek.
Ty, které byly pro mě nějakým způsobem obzvlášť důležité, jsou žlutě.
My normálně poslední dobou hrajeme jako diví. Minulý pátek jsme hráli na Studnice festu u Hilnska. Po dvanácti letech přestala fungovat kytara – samozřejmě na pódiu před koncertem. Triviální oprava za nula korun, pokud má člověk pájku a čas sundat struny, což na zvukovce festivalu většinou nemá. Naštěstí už tam byli Tata Bojs, tak jsem si od nich mohl půjčit parádního Jazzmastera. Hraní pěkné, Tata Bojs potom vyloženě skvělí, už jsem zapomněl jak to mají vlastně dotažený a vychytaný. Potom obě kapely společně na terase hotelu snad do dvou do rána a ráno koupání v rybníku, oběd na Vysočině a dlouhý přejezd do Korycan. Taky dobrý, i když o trochu míň, už i té energie není tolik jako první den, žejo. Vždycky mi vrtalo hlavou jak to dělají kapely, které jedou třeba třicet koncertů v kuse. Asi musí přijít nějaký bod zvratu, po kterém tě to už tolik neunavuje, nebo nevím.
Odvezl jsem rodinku do Luže a strávili jsme tam několik velmi fajn dnů. Trochu ztrácím přehled v těch přesunech co bylo kdy. Nadále mám tak sem tam slaměné dny v Praze, které si pořád užívám a pořád přitom nepiju, což je o to lepší. Dneska je asi poslední takový večer na dohlednou dobu, což je ale taky dobře, páč už se mi po nich stýská. Koukám na kalendář podzimu a obchází mě známé pochyby jak to všechno skloubím dohromady. Ale tolik to nedramatizuju, protože tenhle typ kalendářové úzkosti před sezónou už znám, a ono to zatím vždycky nějak dopadlo.
Včera jsme hráli s ILLE na Stalinu, dvě hodiny po průtrži mračen. A bylo to výborné, aspoň z našeho pohledu. Jak máš, tě povidám, dobrý zvuk na pódiu, máš polovinu vyhráno. A spousta lidí a dobré hovory a přitom doma už něco po jedenácté.
A jedeme dál.
Kromě toho že jsem byl v Dublinu, že poslední měsíc dělo hlavně to, že jsme byli spolu na chalupě. Musel jsem sice taky trochu na dálku pracovat, ale aspoň jsem to mohl dělat polonahej a špinavej. Je příšerné sucho. V Praze je to otravné, ale v přírodě je to strašidelné. Stromy shazují ovoce. Při procházce krajinou si jeden připadá jako ve středomoří – ta vyprahlá země a pod nohama křupající žlutá tráva. Na chvíli přestal téct potok, poprvé co tam kdokoliv za život pamatuje.
Chodíme s Žilvinasem čůrat shora ze svahu. Laime se k nám vždycky chce přidat a snaží se rozepnout si plínku, nevěda chudinka, že jí kromě toho k čůrání vestoje cosi schází. Myslíme, že brzy začne mluvit, čímž teprve začne to pravý tóčo.
Normálně při tý dlouhý dovolený na chalupě moc nepiju, ale tentokrát to úplně nevyšlo. Jednak s návštěvama, druhak bych bez toho asi nikdy nedodělal některé práce – třeba obklady ze střepů kachlíků v koupelně, které vypadají sice parádně, ale je to hrozná piplačka. Tak místo toho nepiju teď a radši ráno a večer aspoň deset minut medituju.
Mám slaměný týden v Praze a velmi si ho užívám. I když třeba jen tím, že přijdu domů, něco uklízím nebo hraju na kytaru, udělám si pálivou večeři a pak si čtu.
Čtu How to Change Your Mind od mého oblíbeného Michaela Pollana. Je to o psychedelikách a je to nesmírně zajímavé.