Přišel ten den, kdy jsme našeho malého, včera sotva narozeného chlapečka odvedli na první školní den. Byli jsme z toho asi nervóznější než on, ale bylo to nakonec v pohodě. Ale stejně, ta symbolika toho, že to své nebožátko předáváš ozubeným kolům systému, který ho bude koulet po zbytek života, a (druhá strana téhož) že mu začíná jeho vlastní život, v němž už budeš mít jen nějakou a čím dál menší roli, to jsme s Alelií cítili oba.
Obě ratolesti mají pořád všelijaké kecy. Laime ještě nemluví, ale už to co nevidět přijde. A ani teď jí to nebrání organizovat si svět podle svého. Vyjadřuje to rukama a zvuky, ale není pochyb o tom že třeba ve skutečnosti říká “ty si teďka pojď sednout sem – ne tam, trochu víc doleva! – vezmi si tuhle knížku a pojď si prohlížet – ne, myslím kruci tu mou oblíbenou stránku s kravičkama přece!” Naučila se od nás okřikovat mi.pu když třeba moc štěká a je komické sledovat jak se ten pidižvík snaží pérovat psa co má čtyřicet kilo, je pětkrát větší než ona, a když se k ní otočí zadkem a omylem zavrtí ocasem, Laime jde většinou k zemi. Naopak malé psy sleduje Laime s krajní nedůvěrou a když se tuhle u ContainAll srazila tváří v tvář s chrochtajícím buldočkem, až se z toho rozplakala. Nebo Žilvinas, který se jí snaží dostat z jeho oblíbené židle, ale nechce zase být hrubý a fyzicky ji odtamtud vytáhnout. Laime tam sedí navíc bez plínky a Žilvinas přísně říká: “Laime, už sis tady prdla, jestli se tam vyčůráš nebo vykadíš, tak já se asi normálně zblázním!”
Do Prahy se vrátilo letní počasí a nová pracovní sezóna začala rozkvétat.