V neděli večer jsem se potkal v domě postupně s celou rodinou, večer jsme si povídali s Žilvinasem a potom četli s Laime, potom jsme strávili krásný večer s Alelií, všechno bylo takové fajn až jsem si říkal jestli mě v Turecku nečeká nějaký průšvih. Ale zatím dobré.
Istanbul zjišťuju že vlastně už znám, tedy tím myslím hlavně ten malý výsek v centru mezi Karaköy a Taksimem. Celý ten patnáctimiliónový kolos snad ani jeden člověk poznat nemůže. Ty uličky v prudkém svahu, tolik obchodů s hudebninama (z nějakého důvodu), toulavé a lidmi laskavě udržované kočky a psi, výborný pilaf (jak to dělají? mně se to vůbec nedaří takhle trefit), sladko-trpká čerstvá šťáva z granátových jablek, turecké kafe a dole u mostu čerstvé ryby na grilu v housce.
Na český konzulát jsem dojel mrňavou lanovkou s laminátovou kabinou. Bylo to trochu jako sedět nad údolím ve staré pouťové labuti. Turci v Istanbulu jsou vysloveně fajn. Dokonce se mě zatím ani nikdo včetně taxikářů nepokusil natáhnout, což je s podivem.
Lidské preference jsou různé, někdo radši kouká po světě a někdo zase běhá za holkama. Jinými slovy někdo valí bulvy, někdo balí vulvy. Což je zase jen jinak řečeno někdo holky, jinej vdolky.
Zapomněl jsem si taky poznamenat, že před dvěma týdny jsme vyrazili na dva dny Pravčickou bránu, abychom tedy jako neseděli pořád na vlastním zaprděném dvorečku. Byl to rozhodně dobrý nápad a musíme takové rozšiřování obzorů fyzických i duševních dělat častějc.
Pravčická brána, nebo jak jí říkají slovenští esoterici – “Bravčická prána”.