To máš dneska tolik řečí a názorů, že se v tom ztratíš. Celé laviny slov odevšad.
Nemluv a nepiš když nemáš co říct. To jest něco novýho nebo něco někomu prospěšnýho. Když to jde zkrátit, zkrať to.
Zní to zvláštně od někoho kdo si na blogísku vede deník plný banalit, ale kvůli tomu to není méně pravda.
Postavil jsem na Aleliinu žádost dřevěné obložení kolem gauče, abychom se tam pořád nemydlili o tmavomodrou stěnu. Na jednu stranu jsem na sebe pyšnej, že jsem se naučil zase něco novýho, na druhou stranu to tam teď vypadá trochu jako u Fandy s Karlikem na chatce u Sázavy. Snad se to změní až to natřu na bílo, to by mohlo vypadat spíš jako na parníku.
Mi.pu mě donutila jít s ní ven ve tři ráno a pak ještě v pět a v šest, takže jsem od tří nespal. Máme s Alelií oba pocit, že ten pes začíná normálně senilnět.
Včera byly zveřejněny nominace na letošní Anděly (nebo jsem si jich možná jen včera všimnul). Samozřejmě bych byl radši, kdyby mezi nimi byli i ILLE, ale upřímně řečeno jsem to nečekal. Takže ze mě nemluví zhrzenost, když řeknu, že mi některé ty nominace přijdou vlastně docela hrozné. Přeju to samozřejmě Sáře a Floexovi a určitě se tam skrývá pár dalších, kteří jsou fajn. Potom jsou tam takové skupiny, které jsou v podstatě taky oukej, ale přijdou mi úplně nerozlišitelné od spousty jiných podobných. Ale potom a především mi přijdou – pardon to slovo – trapné ty nominace pro Lucii, Monkey Business, Mandrage. Tímto nic proti nim, minimálně těch prvních dvou si vážím, ale vypovídá to něco o provinčnosti a omezenosti celého toho podniku, že když nejprofláklejší kapela něco vydá, automaticky bude nominována na nejlepší kapelu, ta nová deska bude ausgerechnet ten rok nejlepší deska a na ní bude ještě k tomu nejlepší píseň.
On vlastně i ten náš závan štěstí s ILLE v roce 2014 byl trochu směšný. Měli jsme nominaci na objev roku, to bylo fajn a dejme tomu logické, páč jsme se zrovna vyloupli a vydali první velkou desku. Píseň roku třeba i taky, páč bez písně by nebylo objevu, žejo. Ale dodnes si vybavuju náš pobavený úžas nad nominací na skupinu roku. Instrumentální sebevědomí máme asi docela zdravé, ale skupina roku? My, kteří jsme tehdy měli odehráno maximálně dva tři tucty koncertů někde po klubech? Nemluvě o tom, že jsme byli určitě sehraní méně než dneska, a především o tom, že je tu řada těžkotonážnějších střelců, kteří by se na takovou nominaci hodili víc. Byli jsme samozřejmě rádi, ale přišlo nám to komické. Ale každému co jeho jest.
Potkali jsme se s Olgou s manažerem Lanugo, že bychom jako mohli uspořádat nějaký společný koncert. Na tu myšlenku nás přivedl Martek a mohlo by to být hezké. Zdá se, že u nich je ta ekonomická realita stejně asketická jako u nás, možná dokonce někde i horší. To samo o sobě není pozitivní, ale člověka to aspoň uklidní, že v tom není sám a týká se to i jiných do kterých by to třeba ani neřekl.
Alaverdi měli pěknou tvůrčí zkoušku a udělali novou pecku. Navštívili jsme cestou taky dům, který Vytautas na pankáče postavil holýma rukama bez elektřiny v zahrádkářské kolonii v Řepích. Je to tam pěkné a mně takováhle holá existence dost imponuje. Venku bude zelenina a na střeše solární panely. I když pro rodinu by to úplně nebylo.
Svítí slunce a mrzne.
Nad ránem byl na obloze krvavý úplněk. My jsme tedy spali, ale prý tam opravdu byl. Zbývají mi antibiotika na posledních pár dnů a já se těším jak zase začnu chodit plavat a vrátí se mi síla. Na druhou stranu mi vlastně vyhovuje ta totální abstinence a doufám, že budu mít dost pevné vůle v tom pokračovat s kamarády v hospodě i když už to bude jen na mně.
Vymyslel jsem si záminku abych mohl jet na chalupu (odvézt tam rošt postele, který nám doma už překáží). Byl krásný zmrzlý slunečný den a všude se třpytily krystalky ledu.
Chili rostlinky začínají klíčit.
Byli jsme s Alelií, Almelou a Magdou na výstavě TATA 30JS, provázené v DOXu ten večer Milanem Caisem. Je to opravdu pěkná výstava a s Milanovým vyprávěním o to lepší. I když ten triumf retrospektivy velké kapely a ta jejich poctivě prošlapaná cesta od základky až sem člověka popravdě trochu deprimuje, zejména když ji srovná se svým malým, chaotickým a nerozhodným životem. Takovému pocitu se nehvynuli aspoň tři skoro-čtyřicátníci mezi námi; o deset let mladší Madga která teď navíc aktivně maluje možná trochu míň. Šli jsme ještě na jeden drink v Holešovicích, potkali Jiřina Jiráka z Nylon Jail a vrátili se domů ke svým malým nerozhodným životům.
Antibiotik mi zbývá ještě týden, ale snad už vymydlila co potřebovala a já se cítím konečně trochu normálně při síle.
Postavil jsem jednu celkem velkou knihovnu a pak ještě jednu menší k posteli. Je to hezké, budovat věci ze dřeva. Měli jsme třídní sraz se základkou. Od minula nám ve třídě přibyl jeden umrlec Míla Pudil a jeden trojitý by-pass, ale jinak se máme zatím docela dobře
Měli jsme taky sraz s ILLE, viděli jsme se všichni čtyři dohromady poprvé od začátku listopadu. To bylo taky milé. Jsem pořád utahanej z antibiotik, ale to nevadí, leden je stejně taková polochcíplá zóna. Cítím, že bych rád něco nového kam bych napřel snahu, ale nechci se rouhat aby to nebyl nějakej průšvih.
Přečetl jsem Oděské povídky of Isaaka Babela a začal Fresh Air Fiend od Paula Therouxe.
Bolí mě v kříži a jsem unavenej. Asi to bude nějak souviset s těma antibiotikama. Ale nutno uznat, že flek na noze začíná mizet. Dokončil jsem včera večer nahrávání kytar do písniček Worm’s Rafination, které jsme se rozhodli pořádně nahrát po 22(!) letech od jejich vzniku. Naznal jsem, že se mi po tom procesu bude trochu stýskat. Že to bylo fajn a příjemný si oprášit ty písničky, ten proces nahrávání a taky tu tehdejší kytarovou zručnost, mladistvou radost z kytarových sól a podobně. I když jsou ty písničky samotné úměrné tomu že jsme je skládali v šestnácti letech. Ale nesnažíme se to přearanžovávat, necháváme to jaksi historicky věrné.
Dneska pojedu pro prkna a další věci a budu stavět Žilvinasovi novou knihovnu na nové patro. Říkal jsem si, že bych to zkusil rybinovým spojem, ale vzhledem k tomu, že jsem ho ještě nikdy nedělal a chtěl bych to postavit v dohledné době, asi ho nechám na nějaký jiný projekt.
Dočetl jsem Extremely Lound and Incredibly Close od Jonathana Safrana Foera a začal Nothing is Real and Everything is Possible od Petera Pomerantseva, což je o novém Rusku a lepší než jsem čekal.
Svým způsobem rok začíná až teď, minulý týden to bylo jakoby nanečisto. Byl to produktivní víkend. V pátek ráno paní doktorka naznala, že červený flek, který mi začal v říjnu pod kolenem a postupně se rozlezl přes většinu nohy, bude nejspíš opravdu borelióza. A i když to podle krve vypadá, že ji tělo zahnalo, napařila mi pro jistotu třítýdenní antibiotika.
Pak jsem šel domů a zbytek dne strávil tím, že jsem kompletoval doma velikánské patro přes většinu místnosti, aby měl Žilvinas svůj prostor a klid a místo na své věci. Stavba se povedla dobře a nám tak vlastně doma přibyla jedna místnost. Na druhou stranu, některé věci se tam naopak už nevejdou, například náš improvizovaný šmajchlkabinet, který budeme muset vymyslet jinak. Je zajímavé jak ty velké změny se obvykle stanou ve velmi krátké době. Mluvíme o tom od léta a pak stačí pár hodin a je to hotové a náš byt je zásadně proměněný.
Sobotu a neděli jsme strávili ve Vysokém nad Jizerou, abychom tedy neseděli jen na vlastním dvorečku na chalupě, abychom si užili sněhu a taky abychom to zkusili se Žilvinasem na běžkách. Všechno to pěkně vyšlo a posílilo to ve mně přesvědčení, že je záhodno jezdit na různá místa v Čechách.
Tak jaký to byl rok? Byl to rok dobrý, protože jsme naživu a jsme zdraví a máme se rádi a taky máme co jíst.
Žilvinas šel do školy a je to zaplaťpámbu dobré, i když tak nějak v mezích možností československého národního školství. Laime roste a prospívá.
Vydali jsme dobrou desku s ILLE a odehráli i nějaké dobré koncerty, i když je čím dál zřejmější, že jsme spíš parta kamarádů, kteří se rádi vidí a občas i zahrajou než že by to byla našláplá pracovitá kapela s plánem a vizí.
Byl jsem v Bruselu, dvakrát v Gaziantepu, dvakrát v Barmě, ve Washingtonu, v Tunisu, v Istanbulu a v Ankaře. A taky poprvé v životě v Dakaru a poprvé v životě v Dublinu.
Přečetl jsem 34 knížek.
Přijali mě za člena České psychedelické společnosti.
Na chalupě začali konečně stavět rybník přímo před naším domem a letos uvidíme co jim z toho tedy přesně vyjde. Je únavné tam mít za těch pár let poněkolikáté staveniště a přišly s tím některé docela velké problémy (vyschla studna, přišli jsme o dosavadní příjezdovou cestu, zaslepily se okapy, v jednom rohu domu se objevila prasklina a budeme asi muset oplotit zahradu). Na druhou stranu, počínaje jarem už by to mělo být hotové, zazelená se to a pak už žádné velké stavby ani rekonstrukce v plánu nejsou. A pokud to postaví správně a nevyschne potok který to napájí, mohlo by to být i dost pěkné.
Začíná rok, kdy mi podle všeho bude čtyřicet let, kdy budu muset v Praze i na chalupě budovat a opravovat, kdy budu mít asi dost práce. Jiné věci na předvídatelném horizontu nejsou, ale pokusím se tam ještě něco málo přidat. Zatím jdu zasadit semínka chilli. Už je čas, jaro je za rohem.