Month: February 2019

Na chalupě se bude budovat příjezdová cesta. Je to dobře, protože tam jinak bývá problém se dostat a s využitím strojů co tam už stavějí rybník to vyjde výrazně levněji. To ale znamená, že místo čtvrt miliónu to bude pořád stát třeba devadesát tisíc. To je prostě pořád něco a pořád je to na hraně nuly, i když má člověk pocit že vydělává dost a žije skromně. Ale pokud se to povede, zmizí aspoň jeden bolehlav s neprůjezdnou cestou, žejo.

Přijel jsem domů v pátek odpoledne, zašel na pracovní večeři, skulil se do postele a z postele zase rovnou za volant a zajel jsem si pro rodinku na Suchou v Krušných horách. Rodinka byla zalezlá u kamarádů na chalupě a Laime se bála od stolu, protože přítomní tři psi pořád hulákali. Byl nádherný slunečný den a všude kolem na kopcích zmrzlý sníh. 

V neděli jsem uvařil mamince k narozeninám General Tso Chicken a taky čínské knedlíčky v páře, japonské krokety, tureckou čočkovou polívku kterou jsem obdivoval v Gaziantepu, mandle na ledu co jsem okoukal v Ammánu, mrkvový salát s praženými semínky a jahodové želé aby byla taky nějaká sranda. Byl to hezký čtyřgenerační oběd, čím jsme starší, tím si těch chvil vážím víc.

Za ty naše nedělní bazény se Žilvinas už normálně naučil plavat a skáče a potápí se jako žába. 

Paní doktorka mě poslala na krev, protože je pečlivá a já tam už nějakých pět let nebyl. A mám radost, že krev mám pořád dobrou – až na lehce zvýšený cholesterol. Ale na ten já nevěřím, takže ten mi nevadí. Včera a dneska jsem byl ráno plavat a jako obvykle když s tím po nějaké době začnu, říkám si jak je to skvělé a proč to vlastně nedělám pořád. Nedělám to pořád proto, že jsem na to línej a nechce se mi vstávat tak brzo, jinej důvod to nemá. Poprvé jsem si dneska ve sprše pokecal s tím fousatým šedovlasým poustevníkem, který je v bazénu skoro každý den v sedm ráno snad posledních deset let.

Je krásný slunečný den a jaro je za rohem.

Zase to obsesivní víkendové vaření. Salsiccie s bramborama, General Tso Chicken(!), jablečné a makové záviny, boloňské špagety.

Výlet do Šárky z druhé strany od Nebušic, jen s dětma a s mi.pu, v lese je sníh a pořezané dubové kmeny. Na skalách svítí sluníčko a jsou slyšet startující letadla a je to tam z nějakého důvodu cítit jako psí granule. Necelých dvěstě metrů z Evropské začíná lesní silnice taková, že kdyby vám tam rozvázali oči, klidně byste si tipli Orlické hory.

Jsou to asi poslední víkendy klidného pražsko-domácího režimu než to zase začne trochu víc lítat. I když letos to vypadá na trochu méně cest než loni, což mi vůbec nevadí.

Asi je to příznak stárnutí, ale když se z nějakého důvodu vzbudím třeba ve dvě ráno, často už nezaberu třeba další dvě, tři, čtyři hodiny. Ničím se přitom nestresuju, jen se mi prostě nechce spát. Spánek na mě přijde samozřejmě zase až v moment, kdy už skoro musím vstávat. V podstatě mi to nevadí, jen se mi to třeba před dvěma lety ještě nestávalo a když o své nespavosti vyprávěla třeba MaTerie, přišlo mi to zvláštní.

Dobré je, že když potřebuje v noci ven mi.pu (což se taky stává se stářím častěji, například právě dneska), neobsahuje to pro mě ten hrozný moment rychlého startu přímo ze spánku na studenou ulici, při kterém vždycky myslím částečně na to jak psovi udělám boudu na dvorku aby bydlel tam a částečně na staroslavnou tradici zatýkání a deportací uprostřed noci. Tím si zase uvědomím, že mě narozdíl od těch miliónů nešťastníků v historii čeká jen krátká procházka po ulici a hned se mi udělá lépe. Na ulici je to pak takhle ve tři nebo čtyři ráno vysloveně zajímavé – je to taková soukromá zóna.

Tyhle bdělé hodiny nad ránem trochu svádějí k planému googlování, tak se radši snažím si třeba číst. A tak se snažím dočíst From the Ruins of Empire od Pankaje Mishry, což je sice velmi zajímavé, ale tak nějak nestravitelně psané.

Musicserver zveřejnil žebříček dvaceti nejlepších domácích desek roku 2018. A nejlepší z těch dvaceti je podle nich zrovna ta naše!