Month: March 2019

Hráli jsme včera v Plzni v Depo 2015 hned vedle obrovského Měsíce visícího v prostoru. Bylo to pěkné. Před náma hrála sóloset Katarzia a znovu jsem si připomněl, že ona je teda naživo opravdu hrozně dobrá, a to i zcela nezávisle na tom, že je hezká a dobře se na ní kouká. Výborně zpívá a má ten dar, že úplně opanuje prostor a lidí z ní nemohou spustit oči. Moc se při hraní nehýbe, takže když pak udělá nějaké gesto nebo grimasu, člověk má pocit že je to najednou hrozná jízda.

Domů jsme dorazili kolem jedné ráno, já úplně hotovej. V noci pršelo. To je dobře, každá vláha se počítá.

Potkali jsme se s Michalem Šperlingem, aby nám poradil nějaké dobré kontakty na architekty a projektanty. Jeho moderní venkovský pasivní dům se zahradou uprostřed letenského vnitrobloku je teda opravdu husarský kousek.

Příspěvek do truhlice dětmi špatně pochopených textů:
Táta mi včera připomněl, že jsem ho jednou jako malej konsternoval dotazem “tatí, jak se zšoustává skutečnost?” Ukázalo se, že jsem poslouchal pořad, kde nějaký dramaturg hovořil o tvorbě a realizaci show.

Byly u nás na večeři Hanka s Olgou, po bůhvíjaké době. Hovořili jsme o lecčems, zejména o dětech a o životě. Člověk si taky znova ověří, že přátelství navázaná ve věku, který se ne nadarmo nazývá formativní, bývají těžko srovnatelná s většinou těch pozdějších.

Mám hodně práce a pokračující půst. I přesto jsem si vzal v pátek volno, abych jel zasadit sto sazenic keřů. Taky jsem prořezal třešeň, sklidil prvních pár deci březové mízy, vyčerpával vodu a kal z vrtu zkoumaje jestli se kalná voda pročistí a spároval jídelním nožem fasádu než zaroste vinnou révou. Následkem toho jsem se na slunci dost spálil. Před týdnem byly ještě meze nacucané vodou, teď už zase začínají být vyprahlé a prašné. Vypadá to na další horké a suché léto.

Taky jsem měl druhý fermentační workshop v keramické dílně Ema má mísu. Je mi pořád trochu stydno, že někdo zaplatí sedm stovek za to, aby se naučil lít na věci slanou vodu, ale než jsem stačil vznést podnět na snížení vstupného, už to bylo vyprodané. Taky se snažím, aby to bylo praktické a s dobrýma surovinama, lidé si to vyzkoušeli vlastníma rukama, odnesli si domů nějaké parádní fermenty a nadále se toho už nebáli, takže to za to snad nakonec stojí. Já pak zase výdělek utratím za jejich keramiku, která je krásná ale drahá a sami od sebe bychom si ji asi nekoupili. Takže je to takový všeobecný win-win a těším se zase někdy příště.

Taky jsme slavili s Žilvinasem narozeniny. Nejdřív jen spolu klukovským dnem, kdy jsme s novým dalekohledem jeli okukovat chrliče na Pražský hrad, pak se šli s Almelou projet na motorovém člunu, pak zašli na výstavu Zdeňka Buriana a nakonec na all you can eat sushi. V neděli jsme se sešli s jeho kamarádama – převážně novými spolužáky – v bazénu, což je hezké, i když v ostatních rodičích takto přinucených do plavek to možná vzbudí dojem že jsme hipíci a snad i trochu úchyláci. Ale i tak je to pěkné.

Taky jsem upekl další chleba. Začínám se do toho dostávat, je to hrozně dobrej chleba. Namazaný osoleným máslem s medvědím česnekem je ještě lepší. Nebo citrónovou marmeládou, kterou jsem vyrobil ze zbylých biošlupek z fermentačního workshopu.

Dneska je krásný den. Byl jsem plavat. Zítra koncert s Katarzií pod Měsícem v Plzni. Jedeme dál.

Jdeme spát a ještě se nám nechce. Alelie vytáhne knížku o Emilovi a my, místo abychom poslouchali před spaním, zpíváme s Žilvinasem zplna hrdla “Emíííle, debííílééé, stojíš v pěkné rovíííně!”

Laime to chvilku toleruje a pak vztyčí prstíček a tím svým hláskem dvouletým nás napomene: “Opičák. A dost!”

Jak se to stalo že už je březen? Březen nicméně nepochybně je a chili sazeničky rostou. Byla například popeleční středa a já, byť ne úplně křesťan, začal jsem stejně jako loni velikonoční půst, protože mi to přišlo dobré.

Hráli jsme před Fórem Karlín na střeše Red Bull autobusu, což bylo zajímavé i proto, že byla zima jako v psírně a pršelo. Po dlouhé době jsem potkal Zdeňka Bínu a ostatní z -123min.Pak jsme šli na předávání Andělů, kde jsme sice nic nedostali, ale měli jsme tam rezervovaná místa u stolu vzadu, což bylo milé. Všude spousta známých a kontury večera jsou s přibývajícími hodinami dost rozmlžené, protože bylo úterý a nebyla ještě popeleční středa.

Ve středu jsem měl a chtěl jít na zahájení Jednoho světa. Ale nešel, protože jsem trpěl pocity viny, že po dvou týdnech cesty jsem každý den v práci a každý večer pryč, a taky kocovinou z večírku na Andělech.

Včera jsem s lehkým donucením zašel do Jazzdocku, kde jsme dostali TAIS AWARD 2019 za album Pohádky. Cena je taková upravená nicméně pravá letecká vrtule, což je zajímavé mít v ruce, páč je to velmi nezvyklá a elegantní věc.

Upekl jsem další toustový chleba, příště ho zkusím z kvásku. K tomu v práci spousta práce, k tomu zařizování studny a cesty na chalupě, to máš furt něco.

Tak té naší malé Laime byly dva roky. Je neuvěřitelný že před takhle krátkou dobou tu s námi ještě nebyla, připadá mi to daleko delší. Já jsem zase doma a sedíme okolo stolu, Alelie, naše dvě parádní děti, naše milá čubka a já, a já se cítím nesmírně požehnán.

Taky jsme měli zkoušku s ILLE a zavezl jsem na chalupu čtyři role geotextilie. Bagrista a válcista odvedli krásnou práci a vznikla tím konečně široká cesta. Sice jsme teď zjistili, že tam je problém dostat těch stodvacet tun štěrku, které tu cestu jaksi dovrší, ale to budeme řešit později.