Tak jsem zase zpátky v denním provozu. Uteklo to nějak rychle a vlastně si nejsem jistý jestli jsem si odpočinul, protože jsem se první týden stresoval jedním proposalem, který bylo třeba odevzdat, a ten druhý (kdy jsem z velké části přestal číst emaily) zase vším tím, co asi mezitím stojí. Oboje bylo samozřejmě zbytečné a ničemu jsem tím stresováním nepomohl. Ale poruč si, žejo.
Pekl jsem kváskový chleba, což je opravdu parádní věc, kterou mám čím dál radši.
Skoro stejně parádní jako mít rybník nedaleko domu.
Konečně jsme se trochu víc sesmečkovali s lidmi z vesnice, hlavně když jsme s Žilvinasem tábořili s ostatními v retro stanech na plácku u hřiště.
Kopal jsem příkopy a jámy a hledal vodovod. Taková zenová práce. Zdil jsem opukovou zeď kolem ohně.
Jezdili jsme na výlety, támhle do Mariánských lázní (kde jsme na zastrčené zahrádce zastrčené pizzerie potkali Mourada z Břevnova), tuhle na naučnou stezku do Peruci.
Ukopl jsem si prst na noze o ohniště když jsme hráli bosí fotbal a tekla mi krev z hlavy nejdřív při šiškové bitvě když mě Žilvinas omylem ale brilantně trefil do čela, a potom – o dost víc – když jsem dětem cestou z Ročova ukazoval na obilných klasech jak může být nebezpečné skákat do publika které tě neudrží. Povedlo se mi to ilustrovat výborně, páč tam byl zrovna šutr.
Kamarádi se tentokrát střídali docela plynule, a tak jsme postupně hovořili o životě s Hopem a Patkou, rodinou Königových, Matěm, Jirkou Vaňkem a Martou a spol.
Moc rád bych přišel na způsob jak tam trávit víc času. Ale rovnou už vím, že stěhovat se tam možné úplně nebude. I když pominu trable s vodou a i kdybych to nějak vymyslel pracovně, děti musejí pořád chodit do škol a školek a na té polosamotě by se nudily a Alelie bála. Ale třeba vymyslíme nějaký kompromis. Je to hrozně dobré, když ten exteriér a obloha a les může být součástí a prostředím našich normálních životů. Ale aby to bylo jejich náplní, na to je to zase trochu málo. Tak schválně co vymyslíme.