Úplné nepití je dobré, vyhovuje mi to tak a vlastně mě to ani vůbec neláká. Zase si přijdu paradoxně o něco víc rozostřený než když občas piju, ale to já tak mívám a na věci to nic nemění.
Skončily mi slaměné týdny. Ve čtvrtek jsem si vyzvednul rodinku na chalupě u Petry nedaleko klášteru Teplá a jeli jsme hned na chalupu k nám. V pátek odpoledne jsme odtamtud vyrazili na mejdan na hradiště. Večer jsme se toulali po louce, poslouchali hudbu (tadyhle týpek s nemožným jménem Koonda Holaa je fakt dobrej!) a objednávali si slané zeleninové koktejly, lokše a chleba se sádlem. Pak šly holky spát do auta a my s Žilvinasem na louku. Byl jsem extrémně utahanej, ale jak jsem si lehnul, přestalo se mi chtět spát, a tak jsem koukal na noční oblohu a poslouchal dramatické a teplé synťákové vlny od DJe, které se k tomu místu i momentu velmi hodily. Vůbec to bylo celé dost psychedelické, a to i takhle zcela za střízliva. Kolem jedné ráno na mě padla kapka, já se podíval na Meteoradar a naznal, že je čas k úniku. Polospícího Žilvinase jsem odvedl pod šapitó s houpačkama, kde jsme si rozložili karimatky na zemi. A dobře jsme udělali, protože déšť přišel a byl velký a dlouhý. Za chvíli začala crčet voda i se spojovacích šroubů stanu, ale když jsme se trochu posunuli našišato, přečkali jsme to tak v suchu až do rána.
Ráno jsme se zase potkali s holkama a snědli pomalou snídani domácího chleba, sýru, kukuřičných lupínků a ananasu v plechovce na jedné s postelí na louce. Kolem oběda jsme jeli zase zpátky na chalupu, páč už se nám chtělo.
Bylo to velmi zajímavé setkání a taky sladkobolný náhled toho, jak by mohl fungovat svět, kdyby na něm nežili kreténi. Byly tam celou dobu čisté toitoiky, lidé nechávali věci a techniku jen tak ležet a nikdo jim je nevzal, instalace nikdo nezničil a neočesal.
Na chalupě jsem dodělal šambrány. Naučil jsem se nýtovat (nic n tom není). S Žilvinasem jsme se hojně koupali v rybníku. Vrátily se volavky popelavé a nad lesem po večerech dorůstal měsíc.
Chtěl bych vymyslet jak tam být pořád. Na druhou stranu, když jsem tam, je to skvělé, ale dny plynou v takovém bezčasí určovaném jen pohybem slunce. To samo o sobě není špatné, ale nedaří se mi do toho (s výjimkou čtení knížek) vsunout čas, kdy bych se věnoval něčemu intelektuálnímu nebo pracovnímu, nedaří se mi ani ráno meditovat. Rád bych tam takový čas vsunul, aby to bylo celé jaksi plnohodnotnější a ne jen útěk před vším pražským, vším z čeho se skládá můj normální, jakoby skutečný život.