Month: September 2019

Asi to musím pokaždé vybojovat znovu. Bylo by fajn mít trochu silnější a hlavně trvalejší pracovní sebevědomí a třeba to ještě někdy přijde. Zatím se mi ale zdá, že se do každého projektu pouštím znovu s velkými pochybnostmi o tom jestli na to vůbec mám – a pokud je překonám, tak jen postupně. Tak to chce asi prostě víc pracovat.

Poslední dva týdny proběhly v podivném oparu. Děje se toho mnoho najednou a přece je to nějaké nehybné. 

Kromě rekonstrukce jednoho bytu na Letné se mění nájemníci hned ve dvou dalších. 

Voda v rybníku je jako křen.

Píšu barmský projekt a to psaní je pro mě vždycky takový bolestivý proces plný střídavě úspěšného boje s prokrastinací. Takže to pak obvykle trvá déle než by muselo a víc to dře. Díky tomu taky odkládám různé další úkoly, které na mě potom skočí s o to větší urgencí. 

Zítra letím do Jeruzaléma. Kupodivu i předminulý barmský projekt jsem dopsal tam. Ubytován v hotelu katolického institutu hned vedle zdí starého města (katolický-prosímtě-institut Jeruzalém, tam se jen tak člověk nepodívá!), seděl jsem po nocích v asketickém pokoji, kde byla jen postel, stůl, židle a krucifix na zdi a psal. 

Poslední dva víkendy se mi podařilo skoro celé uchránit pro rodinu, ale jinak to byly pozoruhodně nabité dny z nejrůznějších stran. 

Hlavní trenérka programu na tento týden dostala zápal plic a hledali jsme narychlo náhradu. 

Nedělní večer u holandského velvyslance a dumání co si vlastně všichni přesně od téhle iniciativy slibují. 

Pondělní den opět holandský, v širším kruhu a dumání pokračuje. Různí fajn známí, co jsem je dlouho neviděl. 

Odpoledne jsem s kytarou utekl, abych hrál na křtu CD herečky/zpěvačky Dáši Zázvůrkové. Kapelu jí dělá Žbirkův band a scházel jim kytarista. Almela se zeptal mě a já jsem to vzal, protože je to jednak brigáda a punčocháčky, ale především si zase po delší době zahraju s cizíma a dobrýma muzikantama. V Klubu Lávka je hodně lidí, ale je to úplně jiné než čemu bychom řekli křest v našich vodách. Trochu mi to připomíná akce amerického centra před patnácti lety, navíc fotografové se vrhají po příchozích osobách, o kterých absolutně netuším kdo jsou. Ale proč ne. 

Ty čtyři písničky jsme zahráli se ctí, i když mi s nástupem na pódium přestalo hrát kombo – doteď nevím proč, je to velmi nepravděpodobná závada. Začalo být trochu slyšet až když jsem ho vytavil na maximum a zbytek setu se pak modlil aby najednou zase nepřeskočilo do normálu a neutrhlo všem tou náhlou hlasitostí uši. Na čtyřech písničkách není mnoho prostoru udělat na publikum i spoluhráče druhý dojem. 

Z Lávky jsem běžel zpátky do holandské rezidence a povídal si s Martou P. z Maďarska a mladým slovenským novinářem. Od Kuciakovy vraždy a následných protestů se vynořila řada mladých slovenských aktivistů a novinářů, kteří mi přijdou hrozně dobří a neznám jejich české ekvivalenty. To neznamená že tu nejsou, ale přijde mi, že jsou před námi v tomhle teď jaksi napřed – byť tohle vzedmutí bylo doslova vykoupeno nevinnými životy. 

V úterý jsme pokračovali na Vinohradech s holandským kruhem. 

Do toho mi chodil veselý proud jiných pracovních emailů. 

Kombinace Syřanů a Švédů v plánování jednoho programu je rozhodně pozoruhodná a má svá specifika. 

Do toho mi volal topenář a pak taky elektrikář a taky malíř ohledně plánované rekonstrukce na Letné. 

Pak taky potenciální skautský vedoucí, úplně nečekaně. 

OTK zrušili koncert s Alaverdi 24/10 protože si Ondra Ježek uvědomil, že má výročí svatby. 

Měl jsem mít patnáctiminutový skype v přípravě na listopadový tréning, ale byla z toho nakonec hodina a čtvrt. Seděl jsem zavřený ve skladu, notebook na balení toaletního papíru a před sebou v regálu krabici s nápisem “Povodně – Jelínek”, nečekaná to stopa dobrého kamaráda Jelena. 

Když jsem konečně vylezl, holandský kruh už byl rozpuštěn a já si posbíral věci z prázdné zasedačky a šel prozměnu na valnou hromadu Demas a odtamtud zase na americkou rezidenci. Z hlediska networkingu to bylo plodné. Poprvé jsem se potkal s Markem Hilšerem, Janem Farským a Vítem Rakušanem. Na haló efekt jsou to hrozně sympatičtí lidé. Potom taky – kde se vzala tu se vzala – Petra Nesvačilová, kterou bych tam fakt nečekal a ona mě asi taky ne. 

Ve středu bylo dopoledne plné interních schůzek a potom jedna na MZV s odchozí novou velvyslankyní do Barmy. Standardně si nás na recepci vyzvedla sekretářka a dovedla nás dlouhými chodbami Černínského paláce do kanceláře, kde se nás ujal usměvavý pán (“aha, někdo se přidal navíc, nejspíš z odboru Asie, velvyslankyně asi teprve přijde” mysleli jsme si). Teprve když jsme si sedli a vyměnili si vizitky, ukázalo se, že sedíme u ředitele odboru OSN, protože nás nesprávná paní sekretářka dovedla do nesprávné kanceláře. Náhodou i tutok pana ředitele Barma zajímá, a tak jsme usoudili, že se nám touhle náhodou vesmír možná snaží takhle naznačit že si máme něco důležitého sdělit, a třeba se to ještě vynoří. Pak jsme se nechali odvést do správného patra.  

Ve čtvrtek jsem konečně měl příležitost dohánět sám sebe v kanceláři a pak večer doma hlídal děti, pekl chleba a zakládal zelí na podzim. Musím udělat taky kimči. 

V pátek jsem odvezl kolegy na chalupu, kde jsme seděli na dvorku a hovořili o životě. Plánovali jsme něco podobného snad pět let a po tom, kolik jsem toho před nimi o tom místě nažvanil, si to rozhodně zasloužili. Pak jsem zase některé odvezl zpátky do Prahy, nabral rodinku a vyrazili jsme tam zpátky. 

Byl to krásný a slunečný podzimní víkend. Voda v rybníku už je studená, ale v kombinaci se sluníčkem a fyzickou prací se člověk zase rychle zahřeje. A plavat v tiché ráno chladnou vodou, koukat, jak za stromy vychází slunce a prozařuje páru co stoupá v jitřním chladu z klidné hladiny a taky kouř z komína jak jsem zatopil dole v kamnech aby tam ostatní měli po probuzení teplo – to je prostě k nezaplacení!   

Dodělal jsem šambrány a naučil se tak nějak štukovat. Snad už se blíží moment, kdy nám pan Brůna zase zapojí vodu a bude nám téct z kohoutku. Ale ten rok běhání s kyblíkama nás zase celkem zocelil a vody si teď daleko víc vážíme. Vykopal jsem taky díry na podzimní sázení stromů, páč jsme se rozhodli, že louka nám není celkem k ničemu a radši ji celou proměníme v ovocný sad. 

A tak jdou teď dny.

Jsou to překvapivě nabité dny, i když se nic převratného vlastně neděje. Zařizování, práce, zařizování. Chleba. Taky jsem měl jednu zkoušku na jeden koncert s jednou zpěvačkou, kterou doprovází torzo Žbirkova bandu a scházel jim tam kytarista. Je fajn zase hrát s neznámýma dobrýma muzikantama, i když v tomhle případě v tom asi delší potenciál pro sebe spíš nevidím.  

Ten náš velkej Žilvinas je druhák, panejo! Ptal jsem se zkušené matky Halyi jak dlouho se ještě takový klouček bude chtět tulit k tatínkovi. Říkala, že možná ještě tak dva tři roky, to je vlastně hrozně krátká doba. 

S Honzou Karasem jsme naznali, že by na obalu desky Worm’s měl být komín a vzhledem k tomu, že to byla poslední věc, kterou zbývalo na albu dořešit, hned včera večer jsem ho uploadoval a naše gymnaziální hudba, naše první deska vydaná třiadvacet let od založení kapely, se brzy objeví v digitální distribuci.

Z třicetistupňových veder se ochladilo, je něco pod dvacet a většinou slunce.