Poslední dva víkendy se mi podařilo skoro celé uchránit pro rodinu, ale jinak to byly pozoruhodně nabité dny z nejrůznějších stran.
Hlavní trenérka programu na tento týden dostala zápal plic a hledali jsme narychlo náhradu.
Nedělní večer u holandského velvyslance a dumání co si vlastně všichni přesně od téhle iniciativy slibují.
Pondělní den opět holandský, v širším kruhu a dumání pokračuje. Různí fajn známí, co jsem je dlouho neviděl.
Odpoledne jsem s kytarou utekl, abych hrál na křtu CD herečky/zpěvačky Dáši Zázvůrkové. Kapelu jí dělá Žbirkův band a scházel jim kytarista. Almela se zeptal mě a já jsem to vzal, protože je to jednak brigáda a punčocháčky, ale především si zase po delší době zahraju s cizíma a dobrýma muzikantama. V Klubu Lávka je hodně lidí, ale je to úplně jiné než čemu bychom řekli křest v našich vodách. Trochu mi to připomíná akce amerického centra před patnácti lety, navíc fotografové se vrhají po příchozích osobách, o kterých absolutně netuším kdo jsou. Ale proč ne.
Ty čtyři písničky jsme zahráli se ctí, i když mi s nástupem na pódium přestalo hrát kombo – doteď nevím proč, je to velmi nepravděpodobná závada. Začalo být trochu slyšet až když jsem ho vytavil na maximum a zbytek setu se pak modlil aby najednou zase nepřeskočilo do normálu a neutrhlo všem tou náhlou hlasitostí uši. Na čtyřech písničkách není mnoho prostoru udělat na publikum i spoluhráče druhý dojem.
Z Lávky jsem běžel zpátky do holandské rezidence a povídal si s Martou P. z Maďarska a mladým slovenským novinářem. Od Kuciakovy vraždy a následných protestů se vynořila řada mladých slovenských aktivistů a novinářů, kteří mi přijdou hrozně dobří a neznám jejich české ekvivalenty. To neznamená že tu nejsou, ale přijde mi, že jsou před námi v tomhle teď jaksi napřed – byť tohle vzedmutí bylo doslova vykoupeno nevinnými životy.
V úterý jsme pokračovali na Vinohradech s holandským kruhem.
Do toho mi chodil veselý proud jiných pracovních emailů.
Kombinace Syřanů a Švédů v plánování jednoho programu je rozhodně pozoruhodná a má svá specifika.
Do toho mi volal topenář a pak taky elektrikář a taky malíř ohledně plánované rekonstrukce na Letné.
Pak taky potenciální skautský vedoucí, úplně nečekaně.
OTK zrušili koncert s Alaverdi 24/10 protože si Ondra Ježek uvědomil, že má výročí svatby.
Měl jsem mít patnáctiminutový skype v přípravě na listopadový tréning, ale byla z toho nakonec hodina a čtvrt. Seděl jsem zavřený ve skladu, notebook na balení toaletního papíru a před sebou v regálu krabici s nápisem “Povodně – Jelínek”, nečekaná to stopa dobrého kamaráda Jelena.
Když jsem konečně vylezl, holandský kruh už byl rozpuštěn a já si posbíral věci z prázdné zasedačky a šel prozměnu na valnou hromadu Demas a odtamtud zase na americkou rezidenci. Z hlediska networkingu to bylo plodné. Poprvé jsem se potkal s Markem Hilšerem, Janem Farským a Vítem Rakušanem. Na haló efekt jsou to hrozně sympatičtí lidé. Potom taky – kde se vzala tu se vzala – Petra Nesvačilová, kterou bych tam fakt nečekal a ona mě asi taky ne.
Ve středu bylo dopoledne plné interních schůzek a potom jedna na MZV s odchozí novou velvyslankyní do Barmy. Standardně si nás na recepci vyzvedla sekretářka a dovedla nás dlouhými chodbami Černínského paláce do kanceláře, kde se nás ujal usměvavý pán (“aha, někdo se přidal navíc, nejspíš z odboru Asie, velvyslankyně asi teprve přijde” mysleli jsme si). Teprve když jsme si sedli a vyměnili si vizitky, ukázalo se, že sedíme u ředitele odboru OSN, protože nás nesprávná paní sekretářka dovedla do nesprávné kanceláře. Náhodou i tutok pana ředitele Barma zajímá, a tak jsme usoudili, že se nám touhle náhodou vesmír možná snaží takhle naznačit že si máme něco důležitého sdělit, a třeba se to ještě vynoří. Pak jsme se nechali odvést do správného patra.
Ve čtvrtek jsem konečně měl příležitost dohánět sám sebe v kanceláři a pak večer doma hlídal děti, pekl chleba a zakládal zelí na podzim. Musím udělat taky kimči.
V pátek jsem odvezl kolegy na chalupu, kde jsme seděli na dvorku a hovořili o životě. Plánovali jsme něco podobného snad pět let a po tom, kolik jsem toho před nimi o tom místě nažvanil, si to rozhodně zasloužili. Pak jsem zase některé odvezl zpátky do Prahy, nabral rodinku a vyrazili jsme tam zpátky.
Byl to krásný a slunečný podzimní víkend. Voda v rybníku už je studená, ale v kombinaci se sluníčkem a fyzickou prací se člověk zase rychle zahřeje. A plavat v tiché ráno chladnou vodou, koukat, jak za stromy vychází slunce a prozařuje páru co stoupá v jitřním chladu z klidné hladiny a taky kouř z komína jak jsem zatopil dole v kamnech aby tam ostatní měli po probuzení teplo – to je prostě k nezaplacení!
Dodělal jsem šambrány a naučil se tak nějak štukovat. Snad už se blíží moment, kdy nám pan Brůna zase zapojí vodu a bude nám téct z kohoutku. Ale ten rok běhání s kyblíkama nás zase celkem zocelil a vody si teď daleko víc vážíme. Vykopal jsem taky díry na podzimní sázení stromů, páč jsme se rozhodli, že louka nám není celkem k ničemu a radši ji celou proměníme v ovocný sad.
A tak jdou teď dny.