Vyšlo to tak, že náš poslední koncert ILLE před Olžiným porodem byl moc pěkný. Klub Varšava je příjemné místo a hráli jsme dobře. Vůbec nám to vlastně většinou jde dohromady snadno, je to v tomhle smyslu taková šťastná parta a po těch tyvole devíti letech už taky pořádný kus našich životů. Tak uvidíme co bude potom a dál.
Do postele jsem se dostal rozumně kolem půlnoci, ale dneska bych to klidně ještě dospal.
V Praze je prý teplo, ale tady je pod nulou a sněží. Jiné světy, úplně jiné světy. Ten doma, kde řešíme kroužky pro děti a malování pokoje, ten zdejší uliční, kde můžeš zajít koupit pistácie a dáváš pozor na přechodu aby tě neporazil nějaký zdivočelý Fiat, a ten o pár desítek kilometrů dál, kde někde ve stanech sedí v tomhle počasí bůhvíkolik lidí (půl miliónu? Milión? Nikdo to vlastně přesně neví), kteří nemůžou sem ani zpátky a můžou se akorát jen modlit že prolétávající stíhačky nezaútočí na ně, což se taky stává. Škorpí se tam taky syrská a turecká armáda, což do českých zpráv vlastně moc nepronikne, ale jen od pondělka tam na obou stranách padlo asi stodvacet lidí. Včera jsme se večer zašli podívat do kavárny, co tu má jedna sympaticky od rány holandská Turkyně, na dokument The Cave o podzemní nemocnici ve východní Ghútě, co předevčírem málem vyhrál Oscara. Je to strašně tíživej materiál a člověku to tak nějak znovu dá do kontextu s čím se tu vlastně zabývá. Tím tíživější, že se to pořád naplno děje (i když zrovna tady ta konkrétní hlavní hrdinka teď žije přímo tady v Gaziantepu).
I tadyhle M., který má tu výhodu že mluví výborně anglicky a tím pádem má kontakty a taky se na rozdíl od většiny ostatních dobře uživí. Podařilo se mu získat švédské občanství, ale má tady ženu a malé miminko. Švédsko se brání sloučení rodiny, což lze ještě i pochopit, protože takových je mnoho. Turci mu mezitím zrušili povolení k pobytu, což je zase součást jejich taktiky vytlačit syrské uprchlíky ven, ať už kamkoliv. A miminko, jakožto uprchlické dítě narozené v Libanonu, nemá žádnou státní příslušnost. Žijí zatím normálně, ale přes noc, když se někdo tak rozhodně, z toho může být neřešitelná situace.
Žilvinásek už nechce chodit do školy za ruku. Někdy ještě jo, když se předem dobře rozhlédne že nás nikdo nevidí. Je to samozřejmě v podstatě v pořádku, ale bude se mi stýskat až se už nebude chtět tulit vůbec. Musíme si to ještě užít dokud to jde.
Doma se maluje, ale docela rychle a bezbolestně se to daří z bordelu přesouvat do nového. Ráno je to nevymalované, odpoledne apokalypsa igelitů, kousků omítky a složených krabic, a večer už zase vymalovaný pokoj. Je pod mrakem, spal bych.
Začal další turecký program, přes drobné potíže úspěšně. Měli jsme minizkoušku s Hopem a Almelou na možný hiphopový projekt. Následná ostrá zkouška odpadla, protože klukovi od MC přesunuli let do Iráku. Co že jede dělat do Iráku? Jako umělecký restaurátor renovovat hrobku nějakého islámského učence. To nevymyslíš.
Kromě toho od včerejška vydatně pršelo, což je vzácné. Představuju si jak to dělá dobře stromům a keřům, jak drolivá půda nasává vodu a jejich kořínky ji cucají. Činí to déšť o dost snesitelnější, skoro příjemný, přestože mi.pu si to nemyslí. Potřebu koná co možná nejdřív a potom jen stojí jako zmoklá slepice, mhouří oči před kapkami deště a snaží se mě řečí těla přesvědčit že fakt už jdeme zpátky domů.
Protože v pátek byly pololetní prázdniny a já si vzal volno, měli jsme dlouhý víkend. Odcházel jsem na něj s docela dobrým pocitem, že většinu urgentních věcí se podařilo z mého pracovního stolu minulý týden odbavit. Ty další čekaly až na dnešek, kdy to zase všechno jede dál.
Byli jsme na výletě v Kutné hoře na krásné výstavě o Jiřím Trnkovi a cestou taky vyzvednout kůly do cesty v lesnickém závodě nedaleko. Všude smrky, déšť a překládání balíku z ještěrky do kufru auta na blátivém parkovišti. Jakmile jsme dorazili do Kutné hory, vyšlo slunce a od té doby bylo až do neděle skoro patnáct stupňů. Alelie měla večer s holkama draní peří a já hlídal děti.
V sobotu jsem odvezl kůly na chalupu, otevřel všechna okna a dveře do teplého vlhkého vzduchu a ze škvír v oknech vypadala polozmrzlá ale živá čínská slunéčka. A jako obvykle když nemá smysl se pouštět do ničeho většího a nechci se umazat hlínou, chodil jsem bludně po dvoře a po louce a v duchu si dělal poznámky co kde na jaře zastřihnout, zasadit, opravit, vyhrabat, přišroubovat. Bude jaro, těším se na něj, i když to zatím vypadá na další strašidelně suchý rok. Jeden z největších projektů na letošek tak bude zalévání nových stromů a sazenic, protože jinak to asi nedají.
V neděli jsme chtěli jít s Žilvinasem na větší túru, ale nakonec jsme zůstali doma. Povídali jsme si všichni čtyři o lecčems, včetně toho jaké by to asi bylo mít třetího sourozence. Žilvinas to rázně odmítnul.
„Ale bylo by ti líto kdyby tu nebyla Laime“, říká mu Alelie.
„A já bych byla smutná kde jsem!“, dává to Laime do perspektivy.