S překvapením zjišťuju, že jsem tu od začátku srpna nebyl. Srpen vlastně nějak zmizel. Ani nezačal a už končí.
Byli jsme s Žilvinasem a dalšími táty a dětmi na pětidenním čundru Malými Karpaty. Bylo to ve všech ohledech skvělý. Ta parta (kde jsem do té doby kromě jednoho vzdáleného známého neznal vůbec nikoho) byla výborná, ten společně strávený klukovský čas byl úplně dojemně skvělý (což tedy nezní úplně klukovsky), Žilvinas šlapal do kopců a spal pod širákem jako zálesák, já jsem si ověřil že jsem pořád v dobré kondici a viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Veliké zlatohlávky na obrovských bodlákových květech na stepích na vrcholech kopců, spánek v ruinách Plaveckého hradu, kopce kde až na obzor není vidět stopa člověka. A ty krásné bukové lesy! Větší část cesty jsme šli v zelené záři pod příkrovem vysokých stromů, které listy filtrovaly sluneční světlo.
Stavil se Marvin s Bárou, přijeli na dva dny rodiče, přijely holky z Moravy s dětma, přijel Jakub s Maruškou. Tyhle návštěvy jsou moc fajn a v té relativní izolaci si jich vážím o to víc. Na konci týdne se vracíme do Prahy, což bude – jak už jsem zmiňoval – těžký přechod. Přemýšlení co s tím se okamžitě navazuje na přemýšlení co se sebou, což nenesu útrpně jako často dříve, ale přece jen je to pořád poněkud nedořešená otázka, která má tutově ještě fajnovější možná řešení než je to současné. Samozřejmě má taky galaxii možností mnohem horších, takže to beru s pokorou a v klidu a ono se to při dobré disciplíně bohdá nějak vyvine.
V přírodě pomalu začíná ten parádní čas hojnosti. Dozrává ovoce a momentálně jsou tady na pozemku k dispozici jablka, hrušky, švestky, blumy, fazole, papriky, cukety, dýně, ostružiny, jeřabiny, jahody, hroznové víno, slunečnicová semínka a lískové oříšky.