Vrátili jsme se po téměř půl roce do Prahy. Vlastně jsem nikdy v životě nežil mimo Prahu delší dobu. Návrat to není příjemný, jak jsem předpokládal. V malém bytě plném věcí si připadám jako v ponorce a když se potkají dva v předsíni, musejí se vyhnout bokem. Moc jsme se nevyspali, protože tramvaje a auta a občasný opilec. Ráno jsme se vydali s mi.pu na obvyklou obchůzku po počůraných betonových chodnících, což je taky trochu míň dobré než chodit po louce u lesa. Teď rozbíjejí sbíječkou chodník v sousedním bloku, já se zasunutý v kajutě ponorky snažím probudit a pracovat a v mém kalendáři není nic na co bych se těšil.
Ale dyk jo, nechci se rouhat. Taky vím, že to je takový problém prvního světa – jestli bydlet na nóbl Letné nebo radši na letním domě u lesa. Jsem vděčný. Máme se dobře. Mám práci. Byli jsme včera na neapolské pizze v oslavě konce prázdnin. Protože mě řešení téhle situace nenapadá (pokud si nechceme vzít děti jako rukojmí a udělat z nich proti jejich vůli lesní poustevníky z venkovské školy), je čas sklopit uši, zatnout zuby, držet disciplínu a chvíli tu káru holt tlačit takhle než se zase něco nějak pohne nebo si na to člověk aspoň zvykne.