Month: September 2020

Z.N. je rozhodně charismatická osoba a mně se i dost líbí, byť to okouzlení je krátké, protože brzy začnou charismatem prosakovat ty dominantní a hráčské rysy, které už moc přitažlivé nejsou. 

Hráči. Někteří lidé jsou hráči, nevím jak tomu lépe říkat. Upravují chování podle toho s kým mluví a kam ho potřebují dostat, dělají drobné nebo větší manipulace, které jsou někdy patrné rovnou, někdy až po nějaké době, případně jen těm, kteří dotyčného znají už delší dobu a už to párkrát viděli. Jasně, všichni asi trochu upravujeme chování podle toho s kým mluvíme a zejména pokud ho chceme někam dostat, ale pro některé lidi je tenhle manipulativní druh chování přirozenější. Já to nemám rád a snažím se to nedělat i když třeba zrovna vím jak by to šlo. Je třeba uznat, že pragmaticky vzato je hráčství užitečná vlastnost, která dotyčným přináší větší úspěch v práci (nebo notabene politice). Ale taky se domnívám, že tyhle mezilidské deformace přispívají k tomu, že svět vypadá jak vypadá a že se lidi nemůžou pořádně dohodnout když na sebe pořád něco hrajou. Tolik psychologické okénko, které zůstane mlhavé když nenapíšu kdo je Z.N. páč je to osoba známá, ani které další lidi v mém okolí to postihuje páč jsou to kamarádi. 

Jinak jsme strávili dlouhý víkend na chalupě a skoro celou dobu pršelo. Když ne, šli jsme na výlet a objevili v lese zatopený lom. Sbírali jsme šípky a trochu jablka a zbytek jahod a vína a taky tabák. Lezl jsem do studny, abych vyčistil dno a nasypal drén pod čerpadlo a i když je to studna jen šest metrů hluboká, jde z toho respekt. Tím spíš, že dole se válí oxid uhličitý nebo co a blbě se tam dýchá. A je jasné, že kdyby se ti tam zatmělo před očima, není síla, která tě odtamtud vytáhne dřív než bude pozdě. Ale dopadlo to dobře a doufám, že už tam zase dlouho nepolezu. Pomalu začínáme zazimovávat, ale já bych vlastně bral kdyby zase zavřeli školy a my se tam mohli přesunout zpátky. 

Což je další zajímavé téma. Taková Jana Kostelecká už se nemohla dočkat aby se věci vrátily do normálu. Myslím, že nejenom proto, že je tohle období obtížné ekonomicky, ale když se na tenhle typ lidí ve svém okolí podívám, zjišťuju, že jsou to lidé, kteří většinou dělají to co chtějí a co je baví. Já naopak cítím silnou touhu aby se všechno znovu zavřelo a zrušilo a abych mohl bydlet u lesa a zároveň mi nic neutíkalo, protože teď nemůže nikdo nic. Jinak se mám docela dobře a uvědomuju si, že je tenhle postoj trochu rouhání a trochu sobeckej, ne moc prospěšnej a vlastně se za něj trochu stydím. Ale musím si přiznat že to tak je.

Uteklo to jako voda. Na chalupu přijeli Vachudovi, udělali jsme spolu z modré ložnice webinář pro univerzitu v Mawlamyine a pak strávili s ženami a dětmi příjemné odpoledne a večer. Přijela Olga s Dominikem a Toníčkem a pak už jsme se zase museli všichni vrátit do Prahy. 

V Praze pokračovaly horké letní dny, vlastně až dodneška, seděli jsme na trávě v parku, pili s Alelií cider a koukali po lidech. Stavil jsem se na chalupě na otočku abych sklidil švestky, větší část z nich odvezl Ondrovi Kopičkovi do Landcraftu k vypálení a zbytek jsme usušili a proměnili v kompoty. 

Žilvinas šel poprvé do Skauta, což jsme dlouho chtěli, a zaplaťpámbu to vypadá zatím jako že jo. To je vůbec zajímavé a možná jsem si to sem už psal – oba s Alelií jsme za svého dospívání měli ze skautů spíš trochu srandu – ty jejich přezdívky a správňáctví a šátky. Až za hluboké dospělosti jsme si všimli, že hodně fajn, spolehlivých, pracovitých a poctivých lidí co potkáváme, jsou bývalí skauti. A tím to Žilvinas měl zpečetěný, páč kde jinde dneska brát tuhle kombinaci hodnot a přírody. V Brawl Stars ani v křesťanské vojenské polepšovně určitě ne.  

Dneska je pořád slunečno, ale ráno už bylo docela důstojné podzimní chladno.

Laime má talent vymýšlet jednoduché chytlavé verše, které si zničehonic začne zpívat a já je potom nemůžu dostat z hlavy. Už na jaře jsme tak společně zhudebnili její bezstarostný šlágr “My jsme upilovaný, my jsme zamilovaný” a taky abstraktnější “Asi toho ptáka snědla”. Přes léto k tomu přibyla rovnostářská a motivační “My jsme nejlepší, My jsme všichni nejlepší” a taky přírodní vypsano-fixovská “Uá uá uá – duha! , Uá uá uá – duha!”, kterou bych chtěl zkusit s Alaverdi. K tomu ještě temná bluesová “Promiň brácho že umřu, promiň táto že umřu”. Kam na to jenom chodí?   

Je taky normální, že lidé se snaží historky trochu přibarvit superlativy. Tadyhle tříletá holčička to ještě nemá tak zvládnuté, takže ptáček u nás na okenním parapetu nejdřív “hrozně odpočíval a potom strašně uletěl!” 

Fungujeme opět na chalupě, Žilvinas je na škole v přírodě. Ve všední dny je tu úplně prázdno a ticho. Jen slunce svítí, okolo mlčenlivá zelená krajina plná dozrávajících barevných plodů, nahoře les a obloha a dole hladina rybníka. Je to skvělý, i když pracuju uvnitř, je to úplně nesrovnatelné s životem v Praze. Ráno se chodím koupat do rybníka. Venku už ráno bývá kolem deseti stupňů a z rybníka jde pára. Ráno a večer začínáme přitápět.

Jsem moc rád zpátky na chalupě, v Praze mě to zatím nebaví zhruba tak jak jsem očekával. A to i když jsme byli s Alelií na hezkém rande a chodili po mostech a seděli na střeše Kotvy a večeřeli kachnu v buržoustské restauraci Sia. Ale jinak v tom bytě bez dveří otevřených na trávu vůbec nevím co si počít. 

Taky jsem zapomněl poznamenat, že poslední dva dny tu minulý týden byla Dusilenka s Edou, což bylo velmi fajn, takové skoro rodinné. Naznali jsme, že se známe přes dvacet let. Byli jsme na prohlídce velkého mlejna v Brlohu a na kousku varhanního koncertu v kostele ve Smolnici, pili jsme víno, dělali oheň a hovořili o životě. 

Náš chlapeček šel do třetí třídy a dostal klíče, aby mohl chodit ze školy sám. Má z nich velkou radost a my zjišťujeme jak ten čas letí. Já se zatím snažím dostat do pražského pracovního režimu se střídavým úspěchem, ale za chvíli jdu na akci do o Magnitského zákonu do Sněmovny a potom na oběd s řediteli think-tanků a ministrem zahraničí, což je oboje zajímavé, tak se to snad trochu rozproudí.