Laime má talent vymýšlet jednoduché chytlavé verše, které si zničehonic začne zpívat a já je potom nemůžu dostat z hlavy. Už na jaře jsme tak společně zhudebnili její bezstarostný šlágr “My jsme upilovaný, my jsme zamilovaný” a taky abstraktnější “Asi toho ptáka snědla”. Přes léto k tomu přibyla rovnostářská a motivační “My jsme nejlepší, My jsme všichni nejlepší” a taky přírodní vypsano-fixovská “Uá uá uá – duha! , Uá uá uá – duha!”, kterou bych chtěl zkusit s Alaverdi. K tomu ještě temná bluesová “Promiň brácho že umřu, promiň táto že umřu”. Kam na to jenom chodí?
Je taky normální, že lidé se snaží historky trochu přibarvit superlativy. Tadyhle tříletá holčička to ještě nemá tak zvládnuté, takže ptáček u nás na okenním parapetu nejdřív “hrozně odpočíval a potom strašně uletěl!”
Fungujeme opět na chalupě, Žilvinas je na škole v přírodě. Ve všední dny je tu úplně prázdno a ticho. Jen slunce svítí, okolo mlčenlivá zelená krajina plná dozrávajících barevných plodů, nahoře les a obloha a dole hladina rybníka. Je to skvělý, i když pracuju uvnitř, je to úplně nesrovnatelné s životem v Praze. Ráno se chodím koupat do rybníka. Venku už ráno bývá kolem deseti stupňů a z rybníka jde pára. Ráno a večer začínáme přitápět.