Month: October 2020

Ve čtvrtek jsme se vrátili na chalupu a nic nám tu nechybí. Jsou překrásné podzimní dny. Ráno se koupu v ledovém rybníku, ale nepouštím se příliš daleko, protože je to přece jen už echt studený a aby otec živitel a hlavní řidič zcepeněl ve vodě je nevhodné vždycky – a teď ještě míň. Což je ohled, který nevyhnutelně zabarvuje různé myšlenky v tento zvláštní podzim. Například roste velké množství zvláštních hub mnoha druhů, které jsem tu pokud vím ještě neviděl. V Cikánském dolíku leží tiché mokřady a trčí zvláštní rezavá tráva, vysoká jako člověk. U hájovny řepné pole až na horizont a tam jeden jediný strom. Dneska se krajem honí mlhy, najednou to přijde a zacpe to krajinu jako vatou. Máme dnes už zimní čas a jedna mlha přišla těsně před stmíváním a postupně přikryla všechno okolo, les, rybník i jinak jasný dorůstající měsíc. Mlha je cítit, venku dýcháme mlhu. Najednou jsme tu úplně sami. Rozsvítil jsem tři vnější světla domu a vypadal jako ponorka v hlubině. Uvnitř máme suché peřiny a teplo, jídlo a elektrické světlo. Je to taková vyvzdorovaná anomálie proti tmavé a vlhké přírodě. 

Koronavirus v Čechách prudce stoupá, jsme na tom nejhůř v Evropě a je už prakticky jisté, že nemocniční kapacity se zaplní nebo přeplní. Vláda působí bezradně a lidi začínají blbnout – čehož se v tom ostatně bojím nejvíc. Když se lidem daří špatně a bojí se, začnou dělat všelijaké kraviny a to křehké předivo společnosti se začne natahovat a trhat. Ale nenapadá mě co bych s tím ze své pozice mohl dělat, leda tak konejšivě hovořit k paní Charvátové nebo psát smířlivé posty na Facebook. Ale první nejde, protože si Charvátovi obehnali hájovnu červenou páskou a druhé už tak dělá většina ostatních co smýšlí smířlivě a mně přijde zbytečné do té kakofonie přidávat další hlas. Střídáme se ve starání o babulku, což vlastně obnáší jen jí vařit a občas uklidit a občas s ní pohovořit. Je to jinak pořád holka samostatná i ve svých devadesátipěti. Teď máme službu my. Až nebudeme, odjedeme asi zase na chalupu. 

Nám samotným zatím nic neschází, mám práci a jsme aspoň zatím v pořádku. Home office model mi vlastně docela vyhovuje, rozhodně víc než jezdit každý den do práce. 

Byl jsem na chalupě ve čtvrtek a pátek sám, abych to tam vytopil, ale nakonec jsem se sám vrátil domů skrzevá tu babulku a taky že bylo opravdu mimořádně hnusně. Objednal jsem ovocné stromy a keře, asi poslední várku co se nám rozumně vejde na pozemek. Vyrazili jsme na výlet deštivými lesy a poli až k pracovnímu táboru Vojna u Příbrami, kam komunisti posílali politické vězně těžit uran. Začal jsem číst Eat the Buddha: Life and Death in a Tibetan Town od Barbary Demick a je to čtivé stejně dobře jako její knížka o severní Koreji Nothing to Envy. 

Dost pracuju a je to samý call, což začíná být únavné. Je těžký držet u všech plnou pozornost. Jinak dobrý. 

Na chalupu přijel Marius s Barborou a zůstali až do neděle. Šli jsme překrásným podzimním dnem přes kopec a chmelnice a meze s obsypanýma trnkovýma keřema do Ročova. Cestou jsme potkali pár starousedlíků, kteří si ten městský gotický pár prohlíželi s velkým zájmem.  

Zajel jsem taky konečně do moštárny, což je už taková podzimní tradice. Ten zkvašený smrad na místě, bedny s jablky, sudy s kvasy na kořalku a ve velké místnosti vzadu ten veliký a respekt budící stroj s válci jako mandl, který si na jedné straně podává jablka z vodní lázně a na té druhé z něj teče mošt a padá suchá jablečná drť, to je každoroční atrakce nejen pro Žilvinasa, ale i pro mě. 

“U starýho domu si zpívám jako Zlata …”, notuje si mezitím Laime další z jejích šlágrů. O den dříve taky bráškovi sdělila, že má (jako bráška) pindíka normálního, na rozdíl od táty, který tam má tu “dalšou várku” a taky “chobotnici”. Ale doufám, že děti z přijatelně normálních rodin nakonec budou mít k nahotě přijatelně normální vztah. Ať už je dalšá várka co chce. 

Měl jsem poměrně sociální týden. Byli jsme v pondělí na obědě s ILLE, setkala se správní rada Demas, byl jsem na schůzce o Bělorusku na MZV. To všechno je zajímavé zejména s přihlédnutím k tomu, že nám Hop ve čtvrtek večer napsal že má Covid. Hned druhý den jsem šel na test, protože rodiče a protože babulka. Šlo to velmi hladce a já Covid nemám. I tak je to ale spíš jen otázka času a přemýšlíme s Alelií jak se k tomu postavit. Systém izolace se už zhroutil, o tom není pochyb – pokud je teď denně pět až osm tisíc pozitivních a každý se konzervativně potkal s dvaceti lidmi, mělo by každý den jít sto až stošedesát tisíc lidí do karantény, což se samozřejmě neděje. A pokud v tom všem zůstávají otevřené základní školy, kde si děti napříč společenskými vrstvami každý den navzájem ohmatají prstíčkama obličeje, je jasné že to půjde dál. Takže i když je technicky možné se přesunout na chalupu a tam se izolovat (a jak bych si to jinak přál!), co s tím, když to nemá žádný viditelný konec? Na týden? Na měsíc? Na rok? Než virus zmizí? Než bude vakcína? Být sám, klidně to vezmu jako výzvu a na nějakou dobu takhle zpoustevničím. Ale nejsem. 

Protože v pátek jsem pořád čekal na výsledek testu, jel jsem nakonec na den na chalupu sám s mi.pu. Vzal jsem s sebou taky Melody Makera a malé raritní kombo Marshall Lead 20 z roku 1980, které jsem nějakou náhodou objevil v létě na inzerát za pakatel. Je skvělý a protože tranzistorový, taky směšně lehký. Ale psaní písniček mi ani tak nešlo, i když bych byl rád. 

Jeli jsme s Žilvinasem na kole do Brd, je to tam opravdu krásný a nečekaně divoký, skoro jako taková Šumava za Prahou. Seděli jsme na zarostlé betonové ranveji bývalého vojenského letiště a kolem mlha a smrky.