Ve čtvrtek jsme se vrátili na chalupu a nic nám tu nechybí. Jsou překrásné podzimní dny. Ráno se koupu v ledovém rybníku, ale nepouštím se příliš daleko, protože je to přece jen už echt studený a aby otec živitel a hlavní řidič zcepeněl ve vodě je nevhodné vždycky – a teď ještě míň. Což je ohled, který nevyhnutelně zabarvuje různé myšlenky v tento zvláštní podzim. Například roste velké množství zvláštních hub mnoha druhů, které jsem tu pokud vím ještě neviděl. V Cikánském dolíku leží tiché mokřady a trčí zvláštní rezavá tráva, vysoká jako člověk. U hájovny řepné pole až na horizont a tam jeden jediný strom. Dneska se krajem honí mlhy, najednou to přijde a zacpe to krajinu jako vatou. Máme dnes už zimní čas a jedna mlha přišla těsně před stmíváním a postupně přikryla všechno okolo, les, rybník i jinak jasný dorůstající měsíc. Mlha je cítit, venku dýcháme mlhu. Najednou jsme tu úplně sami. Rozsvítil jsem tři vnější světla domu a vypadal jako ponorka v hlubině. Uvnitř máme suché peřiny a teplo, jídlo a elektrické světlo. Je to taková vyvzdorovaná anomálie proti tmavé a vlhké přírodě.