Loni jsem poprvé od roku 2014 nebyl v Barmě, ani nespal mimo domov obvyklých padesát nebo šedesát nocí (tu bilanci jsem obvykle počítal s pocitem viny právě v prosinci v letadle cestou z Barmy). V únoru jsem byl v Gaziantepu a v březnu ještě úplně na poslední chvíli v Haagu. Odehrál jsem jeden koncert s ILLE, jeden s Alaverdi a paradoxně nejvíc, tři, s Worm’s Rafination – všechny v první polovině roku.
Bezprecedentní rok 2020, strávený z velké části na chalupě, odhalil různé věci. Říkám to s respektem k tomu, že pro mnoho lidí to byl rok těžký a s pokorou k tomu, že i pro nás se to může rychle změnit, ale pravdivě musím říct, že pro nás to byl parádní rok.
Zjistili jsme, že když jsme spolu v podstatě nonstop, je to fajn a nesežereme se. Vždycky jsme si říkali, že by bylo pěkné žít blíž přírodě, trhat si okurky k obědu ze záhonku, vidět kdy kvetou třešně a kdy potom jabloně, kdy se líhnou vrabci, prostě sledovat ten koloběh ročních období zblízka každý den a mít možnost trávit čas pod širou oblohou. A letos jsme poznali, že je to opravdu tak dobré, jak jsme si to představovali. Šlo to hlavně proto, že jsem mohl pracovat odtamtud, že Žilvinas nemusel do školy a že si tam měl s kým hrát. Kamarádi spíš jezdili na náma, takže ani sociálně jsme nestrádali.
Ten rok nám nasadil brouka do hlavy jestli si nechceme ten život nastavit trochu jinak. Zvažovali jsme plnohodnotně se přestěhovat na venkov. V Praze pronajmeš byt, což ti samo o sobě pokryje část nákladů na skromný život na chalupě, zbytek bychom nějak dovydělali, vyřešili tam pár zbývajících komfortů jako pitnou vodu a mohli tam žít trvale. Nakonec jsme to zavrhli kvůli dětem. I když pominu kolik času by člověk musel trávit šoférováním do škol, prací a kroužků, naznali jsme, že škola v Praze přecejen skýtá víc příležitostí než na venkově. A co teprve v době, kdy děti budou teenageři a byli by připoutaní jako rukojmí s maminkou a tatínkem na dvorečku samoty u lesa. Bude asi taky výhledově praktické být po ruce mým rodičům, kteří rovněž nemládnou.
Jak vyhasla skoro veškerá hudba a nic jiného z téhle kategorie se mi neobjevilo, ten rok mi taky odhalil to, že život zaměřený jen na práci k obživě a na tu chalupu je trochu jalový pokud ho nedoprovází ještě nějaká jiná práce, do které investuju energii a invenci. Nebo pokud to tam nemá nějaký další cíl, který by sloužil i dalším lidem (třeba že tam pořádáme nějaké kurzy), nebo třeba generoval nějaké peníze a dalo by se to tak považovat za příspěvek k živobytí na vlastní triko. Mám například dobrý pocit, že jsem tam nasázel asi šedesát ovocných stromů a třeba osmdesát keřů, ale zatím je to jen cíl sám pro sebe – nevím co s nima vlastně budu dělat až to bohdá všechno začne plodit. Tenhle jiný smysl mi dlouhou dobu suplovala právě především hudba, kterou teď ale provozuju minimálně a ani mě to vlastně teď samotného moc neláká. Asi v tom musí přijít nějaký vnější impuls.
Takže v tomhle roztržení mezi Prahou venkovem a taky v profesním smyslu se cítím teď trochu ve slepé uličce. Věčné chalupářské přenášení těžkých tašek po schodech, v pátek tam a v neděli zase zpátky zavání takovou měšťáckou zaprděností, stejně jako je otrava opakované zabydlování, vyhazování mrtvých myší, vytápění a zase vyklízení, což zabere překvapivě dost času a úsilí. Nemuselo by pokud by člověk žil na jednom místě. Zatím tedy nevíme co s tím.
I když na to předchozí odstavce nevypadají, řekl jsem si, že nebudu tolik energie trávit analyzováním chyb a toho co dělám blbě a budu se snažit přemýšlet co a jak dělat líp. Vstupuju tedy do Nového roku s opatrným osobním optimismem v tom smyslu, že když budu držet dobrou kázeň, dobrou mysl a antény vystrčené, zase se něco obrátí a já budu vědět kam se napřít. Taky s mlhavýma obavama pokud jde o vývoj ve světě. A především s pokorou a vděčností za to, že se máme rádi, je nám spolu dobře a jsme zaplaťpámbu dosud zdraví.