Na trávníku se jednoho časně květnového dne objevila myšátka. Byla úplně hloupoučká a poprvé jsem na ně málem šlápnul. Zblízka vypadala skoro jako ptáčci, velké vykulené oči, přední nohy skrčené, vypadalo to že skáčou jen po zadních. Ani se nebála. Proč se utábořila zrovna tam, na takovém zranitelném místě, byla záhada. Příroda ji vyřešila o dva dny později v podobě zvláštního černobílého ptáka, kterého jsme tam do té doby neviděli. Podle barev by to mohl být ťuhýk, ale vypadal větší. Zaklovnul jedno myšátko a odložil si ho na trávník. Druhé vylovil zpod dřevěného schodu a zaklovnul i to. Odletěl s ním a za chvíli se vrátil pro to druhé. Za dvě minuty bylo po všem a trávník zůstal prázdný.
Člověk se neubrání otázce proč to tak je zařízené. Ale na to už se snaží přijít lidstvo od počátku věků a ještě pořád to nemá. Možná s výjimkou buddhistů, kteří jsou v té otázce „proč“ pozoruhodně nezvědaví a zůstávají skoro úplně zaměření na to „jak“. To znamená jak vidět realitu čistě a ne zkresleně, jak se k ní stavět, jak pomáhat umenšovat utrpení ostatních i své. Takové křesťanství touží vysvětlit i proč to tak všechno je, čímž se zamotá do těžko řešitelných problémů když má spojit milujícího všemocného Boha s drsnou realitou vůkol. Proto je mi taky buddhismus blízký, připadá mi z toho co jsem poznal nejvíc pravdivý, nejvíc skutečný. I když pořád nechápu proč je to tak zařízené a kdyby na to existovala odpověď, rád bych se ji asi dozvěděl.