Zdá se, že tenhle blog poslední dobou moc nežije. Ale možná se to zase rozběhne s návratem do Prahy.
Byli jsme s Žilvinasem a partou dalších na čundru po Rychlebských horách. V noci na čtvrtek, když jsme stanovali u zříceniny hradu Kaltenštejn, začalo pršet a pršelo nakonec asi třicet hodin v kuse. Ráno jsme sbalili mokré stany a sešli šest kilometrů dolů do Žulové. Nejdřív jsem šel sám a doháněl Žilvinasa, který se vydal napřed s Gallovými. Na širokých kopcovitých pastvinách mrholilo, v zatopených lomech nebyla ani noha. Boty mi promokly hned na prvním kilometru, ale nakonec se zevnitř ohřály i s tou vodou jako neoprén a nebylo to vlastně ani nepříjemný. V Žulové se rada otců rozhodla být zodpovědná, a tak jsme se na tu noc ubytovali v penziónu, kde jsme mohli v pokoji postavit mokré stany a rozvěsit mokré oblečení. Uschlo to nad očekávání rychle a druhý den jsme už kráčeli lesy a borůvčím a po česko-polském hřebenu a koupali se v potoce a tábořili u srubu, co v lesích postavili sovětští zajatci za války.
Poslední noc jsme tábořili deset metrů od polské hranice a kouř z ohníčku šel do Polska. Mezinárodní incident z toho ale nakonec naštěstí nebyl. V noci přišla bouřka a blesky osvětlovaly vnitřek stanu.
Na chalupu přijeli na motorce Marvin s Bárou.
Přijeli znovu i canny s Maruškou.
Přijeli Žilvinasovi kámoši Viktor s Vítkem a já opět pracoval.
Strávili jsme týden ve skryté vesnici Smokvica na Pagu na doporučení kamaráda Davora, soudce ze Zadaru. Vyvezl nás i na lodi a Žilvinas asi půl hodiny sám řídil. Není to úplně triviální, vlny to strhávají na obě strany a kormidlem je potřeba otáčet trochu dřív a trochu míň než by člověku velela intuice. Žilvinas si vedl moc dobře a Davor pravil že je talent. Jinak jsme dělali sotva co jiného než plynuli slanou vodou nebo se čachtali na různých plážích. Přes den nebylo slyšet nic jiného než vítr v hrubých jehlicích tamějších borovic a v noci se úplněk odrážel v širokém pruhu černého moře.
Byli jsme se podívat na přírodní zahradu u Stejskalů, obhospodařují tam vyprahlé tři hektary s jurtou uprostřed na jižním svahu dříve zničeném průmyslovým zemědělstvím. Jsou to fajn lidi a nám to vlilo elán do žil, neboť náš vyprahlý jižní svah je oproti tomu jejich najednou oáza zeleně a nadto šestkrát menší.
Teď jsme už týden zase v Praze, na což se nikdo z nás netěšil, i když to nakonec není tak zlé. Je to prostě tak. Vplouváme do pražského rytmu. Jako by ten úplně mimořádný rok a půl ani nebyl. Když přišel COVID, vlastně jsem přivítal možnost zalézt do doupěte a žít u lesa. Nebyla to samozřejmě nora úplná, v práci komunikuju s lidmi po světě a střídalo se nám tam dost návštěv, ale přesto to byl rozhodně víc izolovaný a přírodní život než v Praze. Zjistil jsem, že mi to tak vlastně vyhovuje. A vesmír, jak to tak bývá, vyšel tomu mému přání a nastavení vstříc a já jsem po té době opravdu docela odpojený od věcí, od kapel i od lidí. Ale ježto jako dvojnásobný tata tomu směru nemůžu jít dál naproti a úplně se zapavoučit v nějaké noře u lesa, je asi čas to zase trochu napojit zpátky. Když nic jiného, ten čas jsme si společně moc užili a naučil jsem se toho spoustu nového o přírodě, která nás obklopovala.
Dostal jsem taky nabídku hrát ve V.T.Marvin, a i když je mám moc rád, rád bych trochu víc hrál a dřív jsem si občas i říkával jaké by to s nimi bylo (šlape jim to opravdu strašně dobře), nakonec jsem naznal, že to není role pro mě.