Upoutal mě takový triviální příklad jak všechno závisí jen na tom jak to vnímáme. VTM mají předehru k jedné písničce, kde počítají první dobu jinde než kde ji člověk přirozeně cítí. Kytara se pak připojuje na první dobu podle tohohle počítání a v tempu – jako obvykle – kolem 200 BPM je potřeba se trefit dost přesně. Každý muzikant potvrdí, že přenastavit si mentálně první dobu jinam než kde ji cítíme je hrozně těžké, mozek se zuby nehty drží toho konceptu který už má. Takže jsem se tam nemohl trefit. Pak jsem ale zjistil, že pokud počítám doby tak jak je cítím, a první dobu zahraju předraženou, je to ten samý moment a najednou je to úplně přirozené. Je to stejná nota, hraje ji stejná ruka, ale s jednou perspektivou to jde samo a s jinou hrozně těžko. To máš jako v životě.