Svobodný týden pokračoval – šli jsme na večeři do Teplé Kačky s panem Čakrou, který se ve svém duchovnu dostává už do takových rovin, že je z toho jednomu nelehko. Zejména s přihlédnutím k tomu, že to celé stojí na tom, že věří jen jednomu člověku.
Zašli jsme taky na koncert Dva před Crossem a v pátek jeli k rodičům na chalupu pomoct tátovi se dřevem na zimu. Když pomáhá i Žilvinas, ten třígenerační tandem už jede hrozně efektivně, takže jsme to měli celé nařezané, naštípané i uklizené za den a půl. Shodli jsme se na tom, že je nám v tom kraji dobře. Cítím se tam pořád víc doma než u nás na chalupě vlastní, ale to může být i tím, že jsem tam zažil dětství.
Vrátili jsme se všichni do Prahy a já jsem pracoval dlouho do večerů, abych nemusel zkracovat čundr s Žilvinasem, který jsme si slíbili před nějakou dobou. Nakonec jsem to stihnul – v úterý jsem pracoval do jedné v noci a potom zase ve středu od sedmi ráno, ale pak jsme se přesunuli z chalupy do Prahy, cestou nakoupili jídlo a plynový vařič, narychlo sbalili a odjeli s dalšíma tatínkama a dětma autobusem ze Střížkova do Tupadel, odkud jsme vyrazili na pochod.
I když celkem nedaleko Prahy, další čtyři dny jsme jen velmi málokdy zavadili o civilizaci, spali jsme v trampských tábořištích pod skalními převisy, kde po sobě party vždycky uklidí a na ohništi nechají snítku jehličí, šlapali borovicovými a dubovými lesy a vařili si na zemi. Bylo to skvělé a já si konečně po dlouhé době odpočinul, i když jsme každý den ušli s těžkými batohy kolem 10 kilometrů. Teprve v sobotu jsme se stavili v hospodě, cukrárně a na koupališti v Kravařích, které jsou jinak velmi sudetská depka.
Hned v neděli jsem musel naskočit zase do pracovních úkolů, ale ten výlet mi dal hodně a já si jako vždycky říkám, že něco podobného musíme dělat častěji.