Month: November 2022

Pod oknem hotelu na ulici zpívá stará černoška. Na noc to naštěstí vždycky zabalí, ale jinak je tam brzy ráno i zase pozdě večer. Co jí schází v hlasu, to vynahradí na výrazu. Vypadá to tu až překvapivě hodně jako v nějakém americkém městě a nad centrem se tyčí Signal Hill z jedné strany a Table Mountain z druhé. Kousek dál je Atlantik a kdyby člověk plaval támhle, narazí už jen na Antarktidu. V přístavu se na sluníčku válejí líní tuleni a dost smrdí. Dokonce i jeden tučňák tam byl. Je to opravdu hezké a pozoruhodné místo, byť podle místních posledních třeba deset let v postupném úpadku. Je fakt, že všichni varují, abychom po setmění nevylézali ven a na ulici ani za dne není nedostatek podivných a otravných typů. V pátek po schůzkách jsme se podívali i do místní úžasné botanické zahrady. I tady mají nějaké ty skleníky, ale ne kvůli teplu, nýbrž aby nepršelo na pouštní rostliny a kaktusy, kterým by to vadilo.  Za ten týden jsem asi snědl víc hovězího než za poslední rok – v podobě steaků a taky sušeného masa, což tu oboje mají skvělé a navíc dost levné. 

Namibie je země jako blázen, ve které žije podle nejvyšších odhadů asi dva a půl miliónu lidí. Windhoek je tím pádem takové rozlezlé nic v dolíku na vyprahlé náhorní poušti. Já mám tyhle zapadlé kouty rád, všechno běsnění a shon světa se najednou zdají daleko. Kdysi dávno se mi líbila jedna Namibijka, se kterou jsem se poznal na jednom z prvních koncertů s Anetou, dodneška si pamatuju celé její dlouhé africké jméno. Kromě toho mám tu zemi spojenou už jen s vyprávěním dakarského strýce Pepana, jak jednou bojovali v kamiónu s bouří, větrem a rozbitou blátivou cestou a najednou přejeli hranici do Namibie a tam svítilo slunce, byla tam nová asfaltka a blonďaté Němky čepovaly pivo do bavorských korbelů. 

Je pravda, že německých i holandských nápisů je tu pořád dost. Při oranžovém stmívání vyšel veliký úplněk. 

Byl jsem tu už jednou před deseti lety, ale tenhle Johannesburg je dost jiný než ten, který pamatuju tehdy. Místy to připomíná Washington, jinde zase trochu Yangon, ale obecně je to o hodně lepší než ta tehdejší kombinace opevněných předměstských vil a příšerně vybydleného a nebezpečného centra, kde jsou všude reklamy na potraty a zvětšení penisu a kde bych jako bílej nemohl ani vystoupit z auta. Ráno jsme zajeli moderním vlakem na schůzku do Pretorie a potom ještě na Ústavní soud na Constitution Hill, u vězení kde drželi Mandelu a taky Gándhího a spoustu dalších. 

Nejtěžší oblečení co s sebou mám, je košile a otevřené běžecké tenisky – jedu přece do Afriky na začátku zdejšího léta. A tady je patnáct stupňů a leje jak z konve. Dneska se přesouvám do Namibie, kde by to mělo být lepší.