Kromě přednášky pro TLA máme dneska volno, a tak jsem se vydal dolů k řece v údolí. Vzdušnou čarou na mapě je to asi půl kilometru, ale hory jak známo klamou a Himaláje asi ještě o něco víc. Sešel jsem po silnici pod McLeod Ganj a potom dál po vrstevnicové cestě, kterou jsem si předtím našel na mapě. Pak jsem nějaký čas strávil zkoumáním kudy by bylo možné pokračovat dál dolů. Vyšlapané cestičky většinou končily u něčího domu ve stráni, pod kterým už to nešlo dál a taky jsem se zdráhal tam lézt – jednak ze zdvořilosti, druhak že jsem nechtěl pokoušet co udělají místní psi (jinak velice přátelští), když se jim zničehonic objevíš na dvorku. Nakonec jsem našel kozí pastvinu, která různými stezičkami, terasami a křovím vedla až k řece.
Řeka, spíš potok, protéká mezi úctyhodnými ledovcovými balvany a kupodivu je úplně čistá – možná i proto, že jsem si dal záležet, abych k ní přišel proti proudu nad McLeod Ganj. A tak jsem se samozřejmě svléknul, lehnul si do tůně a potom nějakou dobu schnul na sluníčku na břehu. Pak jsem se zase vrátil nahoru. I těch plusmínus 1700 metrů nadmořské výšky je při stoupání do kopce znát, ale i tak to byl moc hezkej výlet.
Na přednášce o mezinárodním uprchlickém právu bylo asi dvacet převážně mladých Tibeťanů různých profesí. Tyhle cesty jsou někdy lepší než dovolená, protože se potkáš a mluvíš se spoustou velmi zajímavých lidí na zajímavých místech, které bys jinak s batohem asi nepotkal.
Šli jsme na večeři, už za tmy jsem se vrátil do svého chladného pokoje, zapálil vonnou tyčinku, doplnil horkou vodu do lahve v posteli, udělal si šálek černého čaje s mangem a zalezl pod peřinu. Cítil jsem se povznesen, protože tenhle druh existence se mi moc líbí.
