Když se letadlo začne klesat, najednou se odnikud objeví obrovská hradba Himalájí. I když jsou tohle zrovna mezi himalájskými horami taková mláďátka. Dole v Kangra je to taková zelená nížina. Na leden je letos netypicky teplo, skoro dvacet stupňů. Cesta brzy začne stoupat do kopců a kopců a dalších kopců, těsnými serpentýnami, kde se auta míjejí na centimetry blízko s nonšalantní indickou zručností, ze které evropským řidičům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale všechno je v klidu a vlastně celkem pomalu. Z Dharamsala pokračuje brutální stoupání dál, borovicovými lesy, po starých cestách z okrasné zámkové dlažby, kolem svahů kde se mezi čajovými keři pasou krávy. Vždycky když už to vypadá, že je kopec u konce, objeví se další zatáčka a stoupání pokračuje dál. Až nakonec, natlačený na vrcholu kopce, je McLeod Ganj.
Je to velmi speciální místo, i když tu loni postavili lanovku z Dharamsala, nad čímž Christie lomí rukama. Prý se to tu hodně změnilo, lanovka a obecný rozvoj sem přinesly mnohem víc lidí, turistů, v tomhle ročním období téměř výhradně indických. Na druhou stranu, pán v krejčovské dílně na jednom náměstíčku, který u starého šicího stroje spravuje oblečení, tam prý takhle seděl už v roce 1980 kdy tu byla Christie poprvé, i pokaždé potom. Jsa tu poprvé, změnu nepoznám, a tak jsem v tomhle smyslu minulostí nezatížen a bezvýhradně se mi tu líbí.
Bydlíme v Chonor House, v pokoji je docela zima a není tam topení, ale každý podvečer přinesou gumovou lahev s horkou vodou do postele. Součástí vybavení jsou červené tibetské vonné tyčinky, mám dechberoucí výhled na horské svahy a jihozápadní nížiny a přímo naproti koukám na Dalajlámovu rezidenci (Jeho Svatost je ovšem zrovna někde ve východní Indii).
