Protože tu nedělám nic jiného než práci tady a pak po večerech práci online, daří se mi celkem držet tempo i s různými agendami běžícími v Praze. Pracuju třeba čtrnáct hodin denně, ale ježto jsem tu sám a jak řečeno nic jiného než práci na práci nemám, nijak to nevadí. Co napracuju, bude se hodit, protože je a bude toho hodně. Ale kupodivu jsem zjistil, že ty obvyklé obavy co všechno určitě dělám blbě, že by to někdo jiný dělal určitě daleko líp, a že něco hrozně podělám, se mě momentálně z nějakého důvodu dotýkají méně než obvykle. Jsem co jsem, budu se snažit tak jak umím, protože nic jinýho ani dělat nemůžu. Budu se snažit se učit nový věci. Je možný, že něco hrozně podělám. Ale ani tehdy ničemu nepomůžu tím, že se toho budu dopředu obávat. Každý to slyšel stokrát, je to i obvyklá new age mantra – dělej co umíš a moc se nestresuj. Je to pravda, ale jedna věc je to vědět a úplně jiná věc být toho schopen. Proto je to s překvapením, když naznávám, že mi to teď docela jde. Nemám iluze, že je to trvalé, ale i tak je to fajn. Možná je to i proto, že na tyhle obavy teď moc nemám čas.
Budu muset být trochu přísnější ohledně plánování svého kalendáře, aspoň v následujících měsících. Když přicházejí závazky z více různých míst, dva tři měsíce dopředu to vypadá snadné, ale nakonec z toho může vzniknout slušná tlačenice. A i když tam jsou položky víceméně triviální jako třeba zkouška a koncert s Worm’s, nemůžeš je zrušit když už jsi to jednou slíbil. A nakonec z tý tlačenice závazků vypadne ten podklad toho všeho, který většinou nemá své přesně domluvené schůzky a který proto snadno skončí poslední, přestože je přitom na prvním místě. Což je rodina a čas věnovaný dětem.