Dorazili jsme s M. z Amsterdamu v sobotu pozdě večer a protože jsme v neděli měli volno, hned po dvanáctihodinovém letu na letišti jsme si vyzvedli pickup Ford Ranger veliký jako menší cisterna. Stejně jako minule jsem se trochu bál že s tou krávou, za tmy a navíc s volantem napravo napáchám nějakou hroznou škodu, ale stejně jako minule jsem si na to překvapivě rychle zvyknul.
Začíná tu jaro, všechno kvete. Vyrazili jsme volnou trajektorií na sever kolem jaderné elektrárny, kolem přírodních rezervací, úhledné kolonie blahobytných letních domů u pobřeží a později kolem obrovského slumového města chatrčí z vlnitého plechu Khayelitsha – celá krajina, celé svahy a údolí, plné domečků z vlnitého plechu.
Severně od města, odkud je Cape Town už jen stolová hora v dálce zahalená v mracích, jsou duny, kam vás pustí i s autem, pokud tedy máte 4×4 a nemáte s sebou alkohol. A jinak si dělej co chceš. Člověk nenavyklý terénní jízdě z toho rychle získá respekt. Klouže to, naklání se to a auto v písku plave. Zahrabal jsem se na vrcholku jedné duny, ale nakonec se mi povedlo se z toho dostat a našišato pozadu sklouzat zpátky dolů.
Nejdřív svítilo slunce, ale z východu už přicházely těžké dešťové mraky, na večer byla hlášená velká bouře. Oceán dostal vzteklou špinavě okrovou barvu a velké vlny začaly vyplivovat kilové řasy až na silnici. Opět mě fascinuje, že tímto směrem není nic, jen moře. A až teprve zhruba tři přejezdy Evropy odsud – Antarktida! Stavili jsme se na oběd v Paarl, samozřejmě stejk, kdo jí maso a neživí se tu stejky, šlape si po štěstí. A když jsme vylezli ven, naplno pršelo a pršelo celý večer a celou noc a přestalo až dneska po obědu. K tomu začala vichřice a náš hotel, přestavěný z vězení a plný dutin a průduchů, úpěl a skučel a sípal meluzínou v prudkých záchvěvech až do rána a okenní tabulky se třásly.
