Celou noc pršelo a dnes ráno vyšlo slunce. Spal jsem skoro do půl desáté, pro mě veliká výjimka. Pak jsem šel na zelenou, vlhkou a žlutě ozářenou louku přivazovat k zemi větve ovocných stromů, které rostou příliš strmě nahoru. Zlomil se velký suchý jasan, který jsem měl nahoře na louce uložený jako zásobárnu topného dřeva, a tak jsem ho musel už pořezat, naštípat a složit k domu.
Cestou domů jsme se stavili v Lounech na výstavě obrazů Františka Skály a pak ještě v městském muzeu na zkameněliny a na staré fotografie Karla Goszlera. Je pozoruhodné si představit jak tu běhají nosorožci a hroši, stejně jako je pozoruhodné vidět výletníky před sto dvaceti lety, jak pózují se známou a nezměněnou krajinou kopců Raná, Oblík a Srdov, které tvoří horizont nad Louny.
Šli jsme v neděli celá rodina do Národní galerie na výstavu akvarelů ve snaze být kulturnější když teď už míň jezdíme ven. Taky se tím lépe strávila kachna, kterou nám předtím připravila babička.
Zahajoval jsem se ŠP společnou akci u nás, vypadal unaveně. V posledních týdnech jsem se několikrát vrátil do role programového manažera – buď díky tomu že je toho mnoho a nebylo to komu jinému dát (turné po Čechách), nebo jsem si to nechat chtěl (tibetský program). Je dobré si ověřit že to pořád jde. A kromě toho je to vlastně jednodušší, skoro takový oddych, protože to většinou nezahrnuje řešení a rozhodování nejednoznačných situací.
Včera jsme se s Alelií potkali s Janou J., což bylo jako obvykle milé. Když došla řeč na VTM, uvědomil jsem si, že na takovém pro mě dost formativním jejich koncertu ve Mlejně jsme vlastně byli spolu, když jsme spolu chodili. Bylo to skoro na den přesně před dvaceti-tyvole-devíti lety, v roce 1994. V ní to nicméně takový dojem podle všeho nezanechalo, protože si to včera nepamatovala. Tedy nemapatovala si ten koncert; to že jsme spolu chodili snad jo.
Začal konečně jakýs takýs podzim, ale ještě do druhé půlky října bylo dlouhé babí léto.
Nemám čas psát, je toho hodně. A i když se na chvíli zastavím, je to jen abych nabral dech, nemám čas jaksi na chvíli spočinout a vypnout.
Hráli jsme s VTM na Dvorské boudě. Je to opravdu vysoko, v srdci KRNAPu asi 1350 metrů nad mořem. Byla to pozoruhodná akce, protože tam kromě nás hrály samé potetované crustové kapely a celá velká chata byla plná potetovaných rodin s dětmi. Takový mix lyžáku a hardcorové komuny, což bylo neobvyklé a hezké a navíc tam dobře vařili. Jeli jsme celá rodina a v neděli ráno courali po větrných svazích mezi klečí.
Po několika odložených pokusech jsem byl poprvé na Maitri dýchání a naznal, že nemaje traumatu o kterém bych věděl a potřeboval řešit, není to asi úplně cesta pro mě. Naopak jsem měl pocit, že jsem do toho šel v docela dobré meditačně-životosprávní disciplíně a nohama na zemi, což se tímto poněkud rozhodilo. A necítím v sobě konflikt tak palčivý, abych toužil hýbat hluboko uloženými tektonickými pláty jen abych zjistil jestli tam není co opravit. Ale hodně rád bych si někdy příští rok ke kulatým narozeninám nadělil desetidenní soustředění vipassana meditace, po kterém pošilhávám už několik let. Má svatá žena mě v tom podporuje, i když být deset dnů úplně incommunicado samozřejmě z hlediska provozu rodiny není zanedbatelné.
Alelie jela s holkama na jihlavský festival a my s dětma jsme strávili víkend na chalupě. Snad poprvé jsme tam byli i na výlov rybníka. Rozvozil jsem další balík slámy na mulč. Trochu jsme tu dodávku slámy letos předimenzovali – v podstatě je zamulčováno a pořád zbývají čtyři balíky, neboli zhruba dvanáct set kilo. Ale ono to vydrží do příštího roku a pokud to do té doby trochu nahnije, je to pro ten účel vlastně spíš dobře.
Koupili jsme auto a prodali staré, páč jsem byl varován, že v tomto stáří začnou odcházet automatické převodovky, což je oprava za cenu půlky auta. Nové auto nejdřív podivně šplouchalo pod palubní deskou a pak se asi po týdnu na dálnici přehřálo. Odtahovkou jsem dojel do Vinoře, kde jsem zatím náhradou vyfasoval zánovního Tranzita, než to Víťa vyřeší. Naznal jsem, že Tranzit je mi vlastně mnohem pohodlnější než to nové auto, i když jezdit po Praze sám dodávkou je srandovní. A jezdím dost, už týden, pořád tam a zpátky, protože zaparkovat na modrých zónách Prahy 7 s autem někoho jiného, ke kterému notabene nemám ani papíry, je nemožný úkol.
Byl jsem na Fóru 2000, přišlo mi to lepší než obvykle – víc globálních témat, víc globálních hlasů. Moderoval jsem jako posledních pár let uzavřený panel o české zahraniční politice. Vždycky se mi trochu uleví když to jde dobře, páč jsou tam lidi, kterých si vážím a před kterými bych nerad vypadal jako trumpeta.
Měl jsem jet do Paříže, ale zrušil jsem to pár dní předem a dost se mi ulevilo. Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že budu rád že někam nejedu, asi bych mu nevěřil.
Jel jsem znovu sám Tranzitem na otočku na chalupu zasadit novou zásilku ze stareodrudy.org. Je to zásilka menší, protože to už není moc kam dávat – další angrešt, rybíz, ostružiny, jedlý kaštan, zimolezy, hlošina mnohokvětá. Seděl jsem před domem v podzimním slunci a vítr nade mnou po modré obloze vanul celé moře žlutých listů.
Hráli jsme s VTM v Baladě, kam dorazil neobvykle i Ondra Soukup, ježto mu doma vyrostl syn pankáč a fanoušek VTM.
Jel jsem na pracovní turné po krajských státních zastupitelstvích v Ostravě, Budějovicích a Hradci. Je to neobvyklý a jiný svět. Oba experti, které jsem pro to najal, byli fajn a zajímaví lidé z oblastí, se kterýma taky moc nepřijdu do styku, a tak nám to uteklo příjemně.
V pondělí jsem se vrátil do práce rovnýma nohama do rozjetého kolotoče.
V úterý jsem kromě práce ještě odehrál čtyři různé hudební sety. Nejdřív ráno s VTM ve strašnickém krematoriu (kam se člověk s těma kapelama nedostane! Takové zákulisí v krematoriu s frontou rakví na vozíčkách a místností plnou odložených věnců se nevidí každý den). Potom večer po práci hráli na Slamníku Alaverdi a Worm’s, se třetím setem s Esterkou mezi tím. Intuitivně jsem tušil, že bych to neměl míchat a měl jsem pravdu. Bylo opravdu těžký se přeladit z alaverdích vibrací (a byl to pro nás velmi fajn koncert, hrozně mě pořád baví ta volnost, kterou si tam můžeme užívat) na vibrace wormsí. Většinou to chytí takové gymplácké mojo, které ten ansámbl utáhne, ale to se aspoň pro mě v úterý spíš nedostavilo – asi jak jsem byl mentálně pořád napůl v Alaverdi, jak ten instrumentální rozdíl mezi těmi dvěma tělesy byl tou blízkostí nepříjemně patrný a jak jsem si vzal Fender kombo jako kompromis mezi oběma kapelama, na které se mi hrálo opravdu blbě. Ale bylo to hezký se zase vidět a večer to byl fajn a pak jsem pil pivo a povídal si s Ester a dalšíma.
Byl jsem v Černínu na velmi zajímavé a pochmurné konferenci o diplomacii a bezpečnosti. Já bych hrozně rád aby to bylo jinak, ale ať to člověk bere rozumem nebo intuicí, už je to takový skoro hmatatelný pocit, jak se blíží něco velkého a špatného.
A teď více práce a pak zase ta další práce co čeká za ní. A tak pořád dále. Slibuju si, že se zase začnu hýbat, třeba chodit plavat bych rád znovu začal, ale zatím se mi to nedaří.
Přečetl jsem I’m Still the Greatest, Says Johnny Angelo a King Death od Nika Kohna. Narazil jsem na ně ve výčtu oblíbených knížek Davida Bowieho a musím říct, že ty které jsem zatím četl (kromě tohoto ještě Brief and Wondrous Life of Oscar Wao) jsou opravdu mimořádné a často se k nim v myšlenkách vracím.
