Strávil jsem dva týdny na vipassana meditačním ústraní v centru Javorie na Slovensku a byla to velmi neobvyklá a dobrá zkušenost, kterou stále zpracovávám. Nebudu se tu pouštět do přesného postupu ani jak se ta zkušenost v průběhu měnila – což se v některých školách žákům nedoporučuje a v jiných pokud vím přímo zakazuje. Ale musím říct, že mi mnišský model života v malé místnosti, brzkého vstávání, stálého denního programu, střídmosti a mlčenlivosti dost vyhovoval. Bylo nádherné, skoro neuvěřitelné podzimní počasí. Nechybělo mi to mluvení, ani večeře, ani těch pár hodin spánku co mám obvykle doma navíc. Nechyběl mi telefon, knížky, ani žádné jiné věci. Stýskalo se mi občas po rodině, ale vzhledem k tomu, že jsem se tam cítil být tak trochu i „pro ně“ a věděl jsem že mi to přejí, ani to nebylo tak zlé. Kdo vyhrál americké prezidentské volby jsem se dozvěděl až při odjezdu skoro o dva týdny později. Návrat do světa byl poněkud kognitivní přetlak – na benzínce ve Zvolenu, v mumraji lidí, regálů a reprodukované hudby, jsem si připadal jako mimozemšťan.
Od té doby se snažím žít všímavěji, i když musím uznat, že se například cítím prožranější. Jsem zvědavý jak se to bude integrovat a co – pakliže něco – z toho zbyde.
Ještě jedna poznámka – pokud by o tom snad někdo přemýšlel, tak jako jsem o tom přemýšlel předtím já. Pochyboval jsem jestli jet někam na retreat je opravdu takový přínos a jestli nelze něčeho podobného dosáhnout jaksi průběžnou praxí v domácích podmínkách. Teď mohu tedy zcela jistě prohlásit že ano – je to opravdu takový přínos. A ne – v domácích podmínkách se toho opravdu dosáhnout nedá. Zaprvé není reálné vytvořit si doma takové podmínky, kde člověk může v podstatě veškerý čas věnovat nerušené meditaci. Ale i kdyby to nějakým zázrakem dokázal, styk s učitelem je zásadní. Přicházejí různé pochybnosti a překážky, které vypadají nepřekonatelné a unikátní a ony jsou přitom překonatelné a obvyklé – což člověk není sám není v ten moment schopen rozeznat.
Takže tak.