Měli jsme dneska kulatý stůl se soudci, hlavní věc, kvůli které jsme sem jeli, a dopadlo to dobře. Máme myslím dost materiálu, abychom s tím mohli pracovat dál. Ráno jsme s Monique zašli přímo v hotelu na předodjezdový COVID test, který probíhá tak, že si vás taková super pomalá kočka recepční super pomalu odvede na terasu (bůhvíproč) a tam se vám vatičkou šťourá v puse, tu potom vloží do zkumavky, tu do takové umatlané papírové obálky a večer přijde výsledek, naštěstí negativní.
Měli jsme taky možnost jeden soud navštívit. Není to tak hrozné jako co vím o soudech v Barmě, ale i tak. Pomineme, že všechno v soudní síni se rozpadá. Případy se projednávají jeden za druhým, ale ne kontinuálně, to znamená, že než se případ rozhodne, znamená to třeba dvacet nebo i více soudních stání. Což je samozřejmě katastrofa jak pro všechny účastníky, tak i pro samotný soud, protože otevřené případy se vrší a dobrat se verdiktu trvá roky. Pokud je to kriminální případ, obviněný je navíc ve vazbě, kde klidně může fermentovat několik let než se někdo dobere k rozsudku. Zdejší zákony jsou navíc v některých věcech zdá se poměrně drakonické. Jeden případ, který jsme viděli, se týkal rvačky dvou trhovkyň. Obžalovaná, s nemluvnětem v šátku na zádech, při něm kousla poškozenou do obličeje. Obžalovaná mluví jen jazykem hausa, a tak se muselo chvíli čekat než v budově schrastili takovou tlumočnici. Obžalovaná vyslechla popis případu a na dotaz zda se cítí vinna odpověděla, že tak to skutečně bylo, takže ano. Soudkyně, podle všeho docela normální osoba, se rozhodla formálně změnit její prohlášení na „nevinna“.
„Ona tomu nerozumí. Pokud by skutečně trvala na tom, že je vinna, musím ji hned odsoudit, a to by byly minimálně dva roky ve vězení“, vysvětlovala nám potom. Takže se zaznamenala výpověď, další jednání se stanovilo na únor páč Vánoce a taky paní soudkyně pojede na dovolenou, soudní zřízenec napsal další datum do předlouhého sloupce dat na soudním spisu a případ může vesele pokračovat dál.