Znáte takový ten pocit, kdy se koukáte na nějaký tísnivý film nebo čtete knihu a pak se ocitnete zpátky v realitě a ten pocit z vás spadne? Tak teď s válkou na Ukrajině to zažívám naopak, pravděpodobně spolu s mnoha dalšími. Kdykoliv se do něčeho ponořím, při vynoření přijde uvědomění a strach v břiše – ajo, tohle vlastně, ono se to opravdu děje. Nemůžu dělat zhola nic abych zvrátil běh věcí. Můžu pomáhat držet organizaci, abychom zase my mohli pomáhat uprchlíkům, ale jinak mě toho moc nenapadá. Na chalupu jsem navozil nějaké zásoby rýže, luštěnin, salámů, filtr na vodu. Jsou krásné, slunečné a chladné dny. Každou noc mrzne – už asi deset dnů, a kam předpověď dohlédne, bude dál. Každé hřiště je plné dětí, každý šťastný moment s rodinou má takový sladkobolný podtext, kde si oba s Alelií uvědomujeme, jak je to pěkné a že se věci mohou změnit. Ale neříkáme to nahlas, jednak abychom se nestrašili, za druhé i proto, abychom to nepřivolávali. Často si vzpomenu na popisy začátku druhé světové války z „Berlin Diary“ od Williama Shirera. Jak se v Berlíně taky ty první týdny a měsíce nic nedělo, lidi na dekách v parku, pikniky u jezer. A přitom, ne tak daleko, ta strašná mašina už byla nezastavitelně rozjetá a časem rozžvýkala všechno a všechny. Není to uklidňující, ale co naděláš.