Zdálo se mi v Dharamsale, že někde na dvoře tibetské samosprávy, snad na tom parkovišti, byly na zemi deky, okolo nich pár lidí. Když jsem jednu nazdvedl, pod ní na jiné dece ležely asi čtyři nahatá miminka a pár úplně malinkých štěňat, v takovém živém zahřátém a bezbranném klubku. No nazdar, říkal jsem si, jak se o takový nadělení tady postarat, dyť to bude každou chvíli potřebovat jíst a pít a kojit. A co teď s tím.
Pak jsem jel s Žilvinasem tou starou modrou Oktávií, co s ní teď jezdí Almela, po zasněženém a docela ošklivém sídlišti, asi někde na Kladně. Po ulici tam šla Kateřina F., tak jsem stáhnul okénko abych ji pozdravil.
Dorazil jsem do Delhi v pátek odpoledne, odbavil nejurgentnější věci do práce a vyrazil do města. Nechal jsem se vysadit na Sadar Bazar, z evropského pohledu neuvěřitelné lidské mraveniště, kde oběma směry plynou proudy lidí, tuktuků a mopedů tak husté, že každou chvíli vznikne pěší zácpa. A ulice se táhne do dálky a ztrácí se v šedém smogu a všude obchůdky a stánky, všechny taky plné lidí, a nad tím špinavé fasády se zašlýma starýma reklamama a klubka elektrického vedení. A z té ulice vedou do stran další uličky, spíš už takové škvíry mezi domy, myší díry, ve kterých také plynou proudy lidí a jsou tam další stánky a další obchůdky. Jsou tu místa přímo uprostřed města, které není šance najít pokud nevíte kde přesně hledat. Přešel jsem snad třicatery koleje kousek severně od nádraží, nakoupil nějaké koření u mešity v Old Delhi a pak šel zase zpátky, jinýma uličkama až do Paharganj a pak ještě kus. Za těch několik hodin jsem potkal všehovšudy třeba pět Efvropanů, všechny v Paharganj, který je na hostelovou klientelu zdá se specializován. Jinak jen Indové. Nepředstavitelně veliké město, obrovský mumraj. A přece ne nervózní ani nepřátelský a ani ne úplně nepříjemný. I když možnost se potom schovat do svého privilegovaného hotelového pokoje, kde je ticho a čistá postel a teplá voda, je nakonec docela vítaná.