Zběsilé dny nakonec opravdu zvolnily a já jsem tomu rád. Měli jsme zkoušku s Worm’s a taky s Ester, která je čím dál lepší a jistější. Kromě muziky dělá spoustu dalších zajímavých věcí. Je to zajímavé srovnání – já byl ve dvaadvaceti letech jeliman s kytarou a naprosto žádnou představou co si s čímkoliv počít. Je fajn být okolo mladších a šikovných lidí, je to závan energie. Odehráli jsme spolu v sobotu koncert, i to bylo pěkné. Ráno jsme se nasnídali v jedné ze žďárských chalup uprostřed plání a ledem pokrytýma silničkama jeli zase do Prahy.
Byl jsem na barmské akci v Parlamentu a pak ještě na návštěvě naproti u K.J. v jejich středověkém podkrovním megabytu. Ustrouhnul jsem si vršek bříška prostředníčku, naštěstí pravého, takže to při hraní nevadí, jen z toho v nevhodných momentech teče krev, což je nespolečenské a zůstávají po mně červené šmaťchance.
Mluvil jsem s naším instalatérem o práci, kterou jsme loni nechali rozjednanou. On se mnou ochotně řešil stoupačky, odpady a zedníky a teprve když jsme se dostali k termínům, říká „já mám ještě jednu komplikaci – měli jsme bouračku a jsem ještě v nemocnici. A hlavně jsem sám, protože brácha a syn jsou mrtví. Musím sehnat někoho k sobě.“ Byla mlha a na nechráněném přejezdu se z ní vynořil rozjetý vlak dvacet metrů daleko. On, jediný přeživší, řídil. Budiž to připomenutím že neznáš dne ani hodiny.