Byl jsem taky minulý týden na zahájení Jednoho světa a vyhlášení ceny Homo Homini. Zaplaťpámbu za to, ale je vidět jak se tahle agenda dostává opravdu do okraje zájmu. Jestliže dřív cenu předával prezident, pak ministr zahraničí v době když jsem to měl na starosti já, a dnes sám za sebe Honza Urban, o něčem to svědčí.
Druhý poznatek – generační výměna v Člověku v tísni. I za těch pár let je to už znát. Znám už vlastně jen šéfy oddělení kteří víceméně zůstávají, a sem tam navrátivší se matky. V nich vidím ty stejné osoby jako před devíti lety, ale objektivně je nutno přiznat, že jsou z nich už o trošku víc paní (sakra, doufám, že to tady žádné nečtou – pardon, dyk já taky nevypadám už přesně na pětadvacet, žejo). Ostatním pracovníkům teď těch dvacet-něco je a začíná se jednat o výměnu generací bez nadsázky. Jsem moc rád, že se tam ti lidé hlásí, ale jsou to už jiné lidé, které asi taky formovaly už trochu jiné věci – byť se pořád jedná o celkem malý časový odstup.
Třetí a nejdůležitější poznatek s tím trochu souvisí – Honza Urban mluvil o pravdě, o které se nám snaží dneska leckdo namluvit že je relativní, že každý má svou a tak dále. Což je blbost – pravda je pořád pravda a fakta jsou pořád fakta – je to samozřejmě tak jak Honza říká. Ale při pohledu na ty mladé tváře mi došlo, že pokud povstane nějaké nové hnutí za pravdu, bude z toho zajímavý boj, který se neobrátí asi jen proti ruským trollům a třísky budou lítat asi trochu víc. Protože i hodně z toho “našeho” diskurzu prostě pravda není a nebyla. Jak to přesně bude vypadat, to netuším. Takový vděčný viditelný případ je třeba vnímání Ameriky. Pokud si mladá generace spojí současnou hroznou administrativu se lhaním okolo invaze do Iráku a tou hroznou tragédií, která z toho povstala, nevypadá to dobře.