Vlastně přesně nevím kdy mě psychedelika začala vážněji zajímat. LSD jsem měl jedinkrát v životě, před třinácti lety se skupinou kamarádů v lese u Pecky – a bylo to velmi pěkné, i když nijak duchovní. Už pár let jsem si říkal, že možná uplynulo dost času abych to zkusil znovu. A když jsem zaznamenal, že můj oblíbený autor Michael Pollan chystá knihu o psychedelikách, začalo mě to zajímat víc. Tu knihu jsem si nakonec nedočkavě koupil už v Dublinu v červenci, i když už jsem ji měl tou dobou objednanou k vyzvednutí v září ve Washingtonu. A jak jsem ji přečetl, bylo mi jasné že to chci znovu zkusit, tentokrát snad víc duchovním směrem. Nedělám si iluzi, že to je nějaká zkratka, spíš jako kdyby to mohlo být takové okno kudy nahlédnout do nějakého pokročilejšího stavu vědomí, ke kterému se pak budu moct blížit v běžném střízlivém životě každodenní prací, meditacemi a tak dále.
A čím víc jsem k tomu četl a zjišťoval, tím víc mě to fascinovalo. Zvláštní shodou okolností je kamarádka jedné kamarádky součástí týmu v Národním ústavu duševního zdraví, kde poslední tři roky testují psilocybin na dobrovolnících. A všechny tyhle mé hypotézy k čemu bych si asi tak představoval že by to mohlo být dobré, mi vlastně potvrdila. Pozoruhodné je, že lidi s psychedelickou zkušeností to často považují za zásadní a velmi cenné – pokud to samozřejmě dělali s dodržením nějakých základních pravidel. Kamarádka kamarádky také navrhla, že pokud mě to zajímá, můžu se zkusit přihlásit k členství v České psychedelické společnosti. To jsem udělal a jim přišel ten můj skillset takový netypický, že mě koncem roku opravdu vzali, což není samozřejmé. Tak jsem zvědavej.
Nezávisle na tom jsem si sám sehnal lysohlávky cubensis a zase jiná kamarádka svolila mi dělat střízlivého sittera a za tři dny jdu na to. Rozhodl jsem se vzít si dávku kolem 4-5 gramů sušených hub, což je považováno za spodní okraj vysoké dávky. Mám vybraný playlist, který zahrnuje nejdřív nějaké optimistické kytarové tracky, potom pro mě těžkou duchovní tonáž s Arvo Pärtem a jeho Für Alina, Spiegel im Spiegel a pár církevních věcí, a potom playlist synťákových ploch, který jsem našel na Spotify jako přímo používaný pro psilocybinové seance. K tomu mám oblíbenou zelenou šálu na hlavu a vytištěný obrázek Buddhy a panenky Marie.
Tohle teď píšu proto, abych si ještě před tou zkušeností zaznamenal co si o tom teď myslím a co si představuju že bych si z toho mohl odnést. Kdybych to měl v kostce shrnout, zahrnul bych se do kategorie “betterment of well people”. Nevím o problému, který bych si tím chtěl řešit, nebo který by mi mohl vyplavat. Velmi rád bych zažil oslabení vlastního ega, pocit propojení s ostatními bytostmi a věcmi – pocit, který bych si potom mohl nést i v normálním životě a víc se podle toho řídit (ono se to v běžném běhu snadno zapomene). Jsou to věci, o kterých si myslím, že tak jsou, jsou to taky věci, o kterých mluví buddhismus, ale něco jiného je to na vlastní kůži zakusit. Opět, myslím, že se tam dá dostat i dlouhodobými meditacemi, a přestože to nejde úplně vzít zkratkou, mohlo by to být takové chvilkové okénko pro inspiraci. Mohl bych taky být trpělivější a pečlivější.
Zajímavé je, že jak na psychedelika poslední dobou často myslím, přijde mi, že vnímám už teď citlivěji. Že vlastně nějaký díl toho účinku, který by to na mě doufám mohlo dlouhodobě mít, jsem si už teď přinesl tím, že se prostě víc soustředím na současný moment – starý dobrý placebo. Taky asi stojí za zmínku, že poslední tři čtyři týdny důsledně každé ráno cvičím a, pokud zrovna nejsem po mejdanu, i medituju. To má asi taky nějaký vliv.