Všude stojí nové věžáky s vápencovým obložením, hodně z nich prázdných, jako duchové. Taky velké budovy nefungujících ministerstev, zaplacené bůhvíkým. Město je jinak přívětivější než si ho pamatuju z doby před čtyřmi lety, i když pro lidi které nezajímá Arafatovo mauzoleum toho pořád nemůže nabídnout moc.
Pokaždé když přiblížíš oko, najdeš nové dělení na nesmiřitelné tábory, jako takový zvláštní kaleidoskop. Tak zdálky máme samozřejmě Izraelce a Palestince. Potom jsou tu Palestinci, rozdělení na Gazu pod Hamasem a Západní břeh pod Fatahem. V rámci Západního břehu jsou pak ti, kteří jsou s vládou a ti kteří spíš proti ní. Ti proti ní se pak rozpadají na další a další frakce. Je to v podstatě docela malé prostředí, takže to nakonec dospěje k omezenému počtu starých mazaných kocourů, z nichž každý hraje své hry s některými a proti jiným. A v tom vrchním patře jsou to takové rotující dveře, které zrovna třeba tady v oblasti spravedlnosti o které mluvím, vynesou tutok kocoura do židle předsedy Nejvyššího soudu, aby ho potom zase jiní kocouři svrhli a posadili tam sami sebe a své kamarády, aby on zase z jiné pozice přesvědčil Abbáse aby udělal čistku mezi soudci a zbavil se tak těch druhých šmahem všech.
Tomuhle nedůstojnému kolotoči přihlížejí západní ambasády, UN a EU a většinou se neodvažují ho kritizovat i když ho mocnými penězovody celý platí. Neodvažují se protože na výtky uslyší tirády o tom že za všechno zlé může izraelská okupace (to je reálný a velký problém, samozřejmě, ale nemůže zase úplně za všechno). Neodvažují se taky proto že čekají jak se věci vyvinou, klíčový moment typicky prošvihnou a pak už je zbytečné něco říkat. Neodvažují se i proto, že rotujícím diplomatům (z nichž tu většina stráví jen pár let) radí stálí palestinští zaměstnanci jejich ambasád, kteří mají vlastní loajality a vlastní příbuzné v té či oné soupeřící partě. A nakonec se západní diplomati neodvažují i proto, že mají rozjeté projekty, do kterých se jim nechce hodit vidle, protože co pak s těma penězma a hlavně by to taky v Bruselu, Ottawě nebo Amsterdamu vypadalo jako jejich neúspěch. A tak radši neříkají nic, nebo to nějak neurčitě promumlají a jede se dál jako by nic.
Je to velká ostuda. A dokud zahraniční dárci nebudou daleko přísnější, věci se moc nezmění, protože druhá strana ví tohle taky a naučí se že jí všechno projde. Což ostatně do velké míry, byť v jiných problémech, platí i o vztahu USA a Izraele.