Na Ukrajině jsem počtvrté a vždycky to z nějakého důvodu bylo v listopadu nebo prosinci, kdy je to tu nepříliš přívětivé. Ale aspoň mi tentokrát netečou boty. Mám horečku, na schůzkách jsem díky tomu trochu přiblblý a večer se oddávám třesení v posteli. Všude ty obrovské domy, hlubokánské metro a nazdařbůh sprtané dvorky a zdi, celé to působí jako by to sem někdo náhodou nasázel v Minecraftu.
Za ty tři roky co jsem tu nebyl se Kyjev nicméně změnil, k lepšímu. Ubylo oligarchických Rolls Royců v ulicích, místo nich jsou tu hipsterské kavárny. Ne že by byly hipsterské kavárny to nejlepší na světě, ale vždycky mi budou milejší než Rolls Royce, u kterých hlídkují třímetroví chasníci s boulí na saku. A ti lidi, které tu potkávám, jsou strašně dobří. Většinou mladí, vypadají úplně jako my, ale nemají v sobě ani ždibec českého švejkovství. Nedají se odchýlit od cíle, vydupali za pár let ze země skvělé věci ze kterých se můžou učit všichni i u nás a myslí to smrtelně vážně – někteří z nich se tu před třemi lety kryli na ulici před snajperskou palbou a tahali mrtvé a raněné do provizorních nemocnic, které sami s kámoši zařídili jak se dalo. Už mi to tak trochu přišlo naposledy, ale s tím jak se to u nás ztemňuje mi to přijde ještě víc – Ukrajina je naděje Evropy! Jestli se jim to tady plusmínus povede, je to úžasná vzpruha i pro nás. Jestli ne, bude to o to horší.