Tak Žilvinas jezdí na šlapacím kole. Když si vzpomenu co jsme na kolech jako malí vyváděli a kolikrát jsem si nabil hubu a představím si, že to všechno čeká i jeho, je to dost děsivé. Stejně jako jak jsme lezli po vyvýšených místech, běhali z kamenitých kopců bez dozoru, později chodili venku po nocích pít a nehlásili se dostatečně domů, courali po železničních tratích a rušných silnicích, mezi kamarády měli sem tam feťáka, stopovali po cizích zemích a podobně.
Co naděláš. Můžeš se se pokusit dát mu doma dobrý základ tím, že vysvětlíš včas co je opravdu nebezpečný, ale zbytek je pro tebe jako rodiče dost mimo kontrolu. A projít si těmahle věcma je zase pro děti a adolescenty dost důležitý, jinak to na ně pravděpodobně přijde pozdějc a hůř. Rodiči tedy zbývá se zejména neposrat. Cvič si nelpění a zbytečně si nekaž dobré časy. Ale i když to všechno parádně víš, stejně se všelijakým hrůzným představám zcela neubráníš.
Tahle druhá polovina třicátých let života je vůbec zajímavé období. Spousta věcí už tě tolik nerozhodí, ale přicházejí zase nové obavy, zhusta související právě s rodinou. Být fotr od fungující rodiny bych za nic na světě nevyměnil a tohle přichází holt s tím (ono to tedy velmi pravděpodobně přichází i s fotrovstvím od nefungující rodiny, a ještě s něčím navíc, takže bych nerad aby to vyznělo, že si stěžuju).
A proto nechám planého mudrování a du.