Author: admin

Byl to deštivý a domácí víkend, kdy jsme toho uvnitř domu mnoho posunuli. Například jsme se konečně na spaní přestěhovali do horní ložnice a neobýváme už celý den a noc jen jednu místnost jako venkovani před sto lety. Trochu se mi po tom stýská, bylo to vlastně fajn. Nahoře jsme to celé přešoupali a každé dítě má teď svou postýlku a svůj koutek. Dole díky tomu taky vznikla nábytková rošáda a k tomu jsem konečně vykachlíkoval stěnu pod dřezem (vznikla tam taková odvážná červeno-žluto-bílá mozaika jako plameny na kabrioletu) a vyrobil z půdovek odkládací plochu za sporákem u stěny. 

Celou sobotu nonstop pršelo a země vděčně nasakuje vodu. Probíhá obvyklý květnový růstový spurt tmavě zelené trávy. V neděli vyšlo slunce a my se vydali na výlet do neznámých míst okolních lesů. Koupili jsme si předtím v Kartografii pár podrobných mapových listů a dozvěděli se tak o končinách, o kterých jsme neměli ani ponětí a přitom jsou v podstatě jen přes údolí. Například zasypané kutné jámy, obrovské rozlohy borůvčí (které přímo u nás jinak vůbec není), nebo údolí jak ze Šumavy. Byl opravdu krásný slunečný, křepký a vlahý den.

Dneska ráno zase prší a já pracuju u kamen v podkroví a poslouchám jak kryt komínu bubnují kapky. 

Je to triviální, ale dochází mi, že se mentálně nebudu posouvat dál pokud se budu rozptylovat alkoholem, špatnou disciplínou a podléháním jiným obvyklým slabostem. Nějak jsem měl pocit, že to uhraju oboje, že mě to tolik neovlivňuje a mám na to všechno dost síly. Ale je to přece nesmysl. Jak jsi jednou přesvědčený že něco je nějak, musíš se holt snažit podle toho žít. Jinak se zatížíš, budeš si pěstovat napětí, které se ti nakonec nevyplatí, případně si zaplácneš mysl tisícerou planou kratochvílí abys od toho odvedl pozornost. A až se ti jednou zase rozsvítí, budeš toho ztraceného času litovat. Odpřesvědčit se silou vůle nelze, leda že se ti opravdu v hloubi změní pohled na věc.

Přijela na dva dny Lenka s Edou. Vídáme se málo, ale vždycky je to dobrý a jsem moc rád, že si zůstáváme blízcí celou tu dobu, což je tyvole skoro na den přesně jednadvacet let. Vyzvednul je Almela, který jim teď dělá občas řidiče. A jsme tu zase jen my a rybník a rozestavěný penzion naproti za ním. Vrabci krmí mladé v hnízdech ve vykotlaných spárách fasády, nebo hraboší v krmítku a shazují zrníčka do květináčů pod ním, kde mě pak mate když najednou vyroste obilí.

Zvláštní jak dny prosviští a najednou je už dvouciferný květen. 

Byli u nás pár dnů Königovi, což bylo moc pěkné. Dělali jsme pizzu v hliněné peci a opékali buřty a hovořili o životě nebo občas jen pospolitě mlčeli. Dost si těch chvil s blízkými kamarády vážím. 

Taky jsme měli koncert s Worm’s na takovém DIY metalovém festivalu uprostřed ničeho u Kolína a to bylo taky moc pěkné. Bylo fajn stát zase na pódiu a hrát, stejně jako se vidět se spoluhráčema. 

Zasadili jsme s Laime všechny sazenice, co opečováváme v některých případech už od ledna a taky zprovoznili zahradní čerpadlo, kterým můžeme zalévat vodou rovnou z rybníka, což je opravdu výhoda k nezaplacení. 

Je nádherný květen. 

Přivezl jsem z Prahy kola a posledních pár dnů brzy ráno jezdíme s Žilvinasem na krátké výlety do lesa nebo okolních vesnic. Je pěkné takhle spolu trávit ráno. Kupodivu i mi.pu, stará psí babucha, to zvládá a podle všeho ji to baví. U posedu, kde se říká “v babinci”, je ráno čerstvě vyvržený kanec. Nad Vinařicema u polní cesty stojí prastará vétřieska, úplně zrezlá a po okraj naložená smrkovýma větvema. 

Kvetou šeříky a jabloně, třešně už jsou dávno odkvetlé, takže ženu je třeba líbat pod jabloní. Snad se to taky počítá.

V pátek jsem jel do Prahy, ale v polovině cesty jsem si uvědomil, že jeden z hlavních důvodů té cesty – dvě Ikea tašky se špinavým prádlem – stále leží v kuchyni na podlaze. Tak jsme tam jeli v sobotu znovu a všichni, aby se taky rodinka mohla jednou umýt. Cestou jsme to vzali přes naleziště trilobitů ve Skryjích, což jsme měli se Žilivnasem domluvené jako narozeninový výlet, ale kvůli karanténě z toho sešlo. Trilobita jsme nenašli, ale našli jsme řadu úlomků ulit a lístečků nějakých podmořských rostlin. Křachneš do kamene zednickým kladívkem a zkamenělina vykoukne na denní světlo. Předtím v tom kameni tiše dlela pět set padesát miliónů let – až přesně do tohoto okamžiku. 

Koupil jsem taky na inzerát krásnou starou kredenc, kterou jsme pak vezli až odněkud od Poděbrad. 

Začali jsme trochu promořovat, a tak se stavili na návštěvu Juditka s Jakubem a opékali jsme buřty a pili červené víno. 

Nějak se mi ten mentální rozvoj nedaří. Nebo naopak daří a ty přetrvávající zmatky jsou důkazem že už se to posouvá a démoni kladou překážky, protože ten posun nechtějí? Nevím – tenhle argument  používal už Stalin. Že když se něco nedaří, je to vlastně známka, že vítězství je už za rohem – to jen nepřátelé jsou si toho vědomi, a tak z posledních sil kladou zoufalý odpor nevyhnutelnému triumfu socialismu. Což nakonec jak víme spíš nedopadlo.

Pracoval jsem až do pěti a potom zaléval, dělal nějaké další práce, povídali jsme si na hrázi s Alelií a sousedkou Zuzkou a den byl pryč. Dny tu vůbec mizí velmi rychle. 

V normálním pracovním dnu s těma cestama do kanceláře se to schová, ale tady při práci doma naplno vynikne jak strašně moc času vlastně člověk tráví prací. Úplně to bije do očí. Z toho zase plyne, že by měl dělat něco co ho doopravdy baví a přijde mu to důležité. Čímž jsme tak nějak tam kde jsme vždycky byli. 

Nechci se rouhat, jsem velmi vděčnej za to že mám práci, zejména v téhle době, a dokonce práci po všech ohledech parádní. Ale strašně bych si přál najít nějakou pracovní činnost, ve které bych si přišel opravdu dobrej a která by mě naplňovala. Tohle je pořád spíš takovej sňatek z rozumu.

Nad ránem dvakrát pršelo a v krajině je úplně cítit, jak to všechny ty rostliny a stromy vděčně nasávají. Nebylo to zdaleka dost, ale aspoň něco. Byl to první déšť za více než čtyři týdny. 

Byl to den, kdy jsem si četl a zkoušel bez velkého nadšení něco nahrávat a taky malovat vodovkama. Taky jsem přemýšlel jak všechny ty pracovní činnosti v životě dělám nějak blbě a co bych měl dělat líp. 

Večer jsme roztopili hliněnou pec a udělali si na sluníčkem zalitém dvorku pizzu.

Udělal jsem mandalu květu života na poklop od skruže. Přijel kominík a prometl komíny. Taky jsme s dětmi zasadili mangold, kukuřici, fenykl, slunečnice, šruchu zelnou a nějaký kytky. Jíme a žijeme pod širou oblohou. Začala růst réva a objevila se i rebarbora, kterou jsem už pokládal za umrlou, ale přesto ji trochu zaléval kdyby náhodou.

Dopoledne jsem pracoval a potom jel do Prahy vyprat, pro jídlo, pro vodu a další nezbytnosti jako například barvu na beton. Když nechceme, nemusíme odsud vystrčit nos déle než týden – pak nás k tomu dožene ta nutnost vozit pitnou vodu. Město jako takové mě neláká vůbec s jsem rád když jsem zase pryč, ale je fajn projet se autem (taková prostá věc!) a potom je nějak hluboce atavisticky příjemný i ten pocit lovce, který se vrací do jeskyně obtěžkán potravou a nástroji pro svou smečku. 

Zabralo to celé skoro osm hodin (no, hodně to protáhla ta pračka a taky pokec s babulkou) a utratil jsem při tom překvapivé množství peněz. Ale vzhledem k tomu, že jsou to kromě pár trvalých příkazů jediné peníze které teď utrácíme, žijeme úsporněji než normálně. Což je taky fajn.