Author: admin

Je fakt, že celý pracovní den nejíst až do druhého rána je znát. A to je pane jedinej den. Teď si představ, že někdo to takhle má pořád, a dýl. Ale obecně mi ten půst pořád vyhovuje, ani mi to nepřijde jako zásadní omezení.

Uvařil jsem o víkendu velkej indickej oběd u příležitosti máminých narozenin. S přibývající praxí to jde líp. S máslem taky. Nejlepší byl domácí panýr v červené omáčce.

Řešíme základní školu. Jeden se ani nerozkouká a už je to tady. Má to být škola normální nebo škola montessori či waldorfská? Oboje je možné, Žilvinas by neměl s normální školou problém, oboje má svá pro a proti. Řešíme master desky, řešíme klip na “Na druhé straně”.

Dneska jsem se probudil smutnej, unavenej a nesoustředěnej. Těžko říct proč, teda kromě toho že jsem musel ve tři a ve čtyři vstát z postele a jít venčit psa, kterému se chtělo kadit a obcházel kolem postele, koulel očima a dělal “hýýý”. Venku je krásný mrazivý den a žádný průšvih se momentálně neděje. Přijde mi jako že na mě něco leze. Tak to snad přejde.

Než se rozkoukáš, je tu zase víkend. A pak je zase pryč. A pořád tak dál. Hrnu před sebou pracovní úkoly, musím to trochu víc delegovat. Nebo se nějak sám zefektivnit, mám pocit, že řadě lidí to odsejpá mnohem líp. Já vždycky dlouho váhám, což ale nevede většinou k lepšímu výsledku, jenom ke zdržení. Skoro každý večer teď něco mám a díky tomu nejsem moc doma a děti vidím jen chvilku ráno. Měli jsme zkoušku s Worm’s Rafination, zase po několika letech, zpěvák Ivan nám mezitím umřel, ale zvládáme to i ve čtyřech.

Zázvorové pivo kvasí a dělají se v něm bublinky, nuka bublá v hrnci, chili sazeničky se vesele zelenají. Z našeho hudebně dramatického kroužku přicházejí pořád nějaké nové epizody, kterýma doma bavím Alelii. Kromě toho i chodíme nahrávat a už to brzo bude.

 

Kolem a kolem vzato, mám se moc dobře. Při drobnějším každodenním pohledu to sice víc vypadá jako sled různých překážek, vlastních nedomyšleností a chyb, ale z odstupu musím uznat, že se mi daří vlastně parádně.

Volně s tím souvisí, že jsem narazil na nějaké staré maily, které jsme si vyměňovali s bývalou manažerkou a úplně mi bylo stydno jakej jsem na ni byl ofrněnej. Ona mi tedy občas lezla na nervy, to jo, ale sám sobě bych zpětně dal za takový přidrzlý lakonický zprávy facku. Když jsem se s tím svěřil Alelii, říkala “nojo, ale takhle ty kámo normálně komunikuješ když se ti něco nelíbí. A pak často za chvíli přijdeš, že to není vlastně tak špatný řešení”.
Je to poučení, žejo, asi bych si na to měl dávat pozor.

Dny jdou dál. Dny dramat, například můj snad první tak-trochu-střet s Igorem, dramata kolem dokončované desky, nebo zjištění že nám sousedé bez ptaní přistavují na domě komín. Dny pracovního nestíhání, zase je toho nějak víc než stíhám odbavovat a přepisuju si ty úkoly ze dne na den. Aspoň že doma jsme v klidu.

Chili sazeničky rostou a cítím lehký náběh na včelaření, což jsem myslel že přijde až tak v pětapadesáti.

Dnové plynou. Chodím zase ráno plavat, což je parádní. Nahrávání téhle desky je zatím docela těžké. Strávil jsem odpoledne s Ondrou Kopičkou na svahu modřanské vinice. Pomáhal jsem mu zastřihovat loňské výhonky a přitom z něj tahal rozumy. Takový výměnný obchod.

Den bohatý na nečekaná setkání na ulici – Darina Alster, Tereza G. s kočárkem, a taky Guma Kulhánek – po dlouhé době, vždycky ho rád vidím. Za tu chvilku jsme se stihli podivit kolik kamarádů muzikantů podléhá těm nenávistným konspiračním nesmyslům, až se s nima člověk musí přestat kamarádit. Hlavně v metalu, ale tam to není takové překvapení, páč metal – jakkoliv mám některý rád – nikdy nebyl úplně intelektuální záležitost.

V sobotu jsme chodili po Vyšehradu, takový skoro jarní den, sluníčko už zase i trochu hřálo a rozlévalo se nad Prahou a Vltavou. Takový srandovní cirkus jsme – dva dospělí, jedno dítě na koloběžce, jedna prababička na vozejčku, kočárek s miminkem a velkej starej pes. Šli jsme se podívat do kostela a pojízdná jednotka, tzn. prababička s miminkem, čekala na chodníku před ním. Dojemně se držely za ruku a trochu vypadaly jako když tam žebrají, nebýt toho že velkej starej pes hulákal, když se k nim někdo moc přiblížil. Vyfotili jsme se s Alelií na hradbách na stejném místě jako před jedenácti lety, když mě chtěla aspoň na dálku ukázat rodině. Srovnáním obou snímků jsme posléze naznali, že až na nějaký úbytek vlasů k nám byl čas dosud milosrdný a zatím dobrý.