Author: admin

Zašel jsem se v pátek podívat na Katarziu do JazzDocku. Stihl jsem sice jen konec, ale to úplně stačilo, abych si připomněl jak je dobrá. V JazzDocku bylo plno. 

Bavili jsme se pak spolu na baru o producentech, ale jen chviličku, páč ona si musela jít balit věci a já pokračoval do RockCafé. Tam hrály nějaké crustpunkové kapely a i když mi nakonec čtyř stovek za lístek přišlo líto, poflakovat se v předsálí byl taky zajímavý zážitek. To úplně jiný publikum. Na Katarzii inťouši a mladí pražští Slováci podle vzhledu ze startovních příček korporátního světa, v RockCafé zahuleno a dělnická třída s obarvenýma hlavama, v bundách s nášivkama a ve vytahaných mikinách. Hunter Thompson napsal v Hell’s Angels postřeh o špatných vztazích mezi hipíky a bikery, který se mi od té doby občas vrací. Obě skupiny rebelují proti systému, ale zatímco hipíci jsou často děti z dobré společnosti, které si to tak vybraly, ale v podstatě se pořád mohou rozhodnout to dokázat i jako právníci nebo businessmani, motorkáři ve většině takovou volbu nemají, mají blíž k vrstvě, která je holt skoro vždycky spíš dole a jejich rebelie je často jejich jediná alternativa, kterou mají. 

Sobota byla klidná, pekl jsem pražmy v solné krustě a taky kalamáry jen tak naprudko na olivovém oleji a česneku a taky večer pizzu. 

Vytáhl jsem už dva druhy misa – jedno rýžové, jedno ječmenné. Obě dobrá, a to ječmenné je vysloveně skvělé! Musím si tenhle recept někam zaznamenat.   

V neděli jsme byli na výletě na bahnitých polích na začátku Českého středohoří. Terén nic moc, navíc celkem zima, ale už je ve vzduchu zase cítit, že jaro přecejen bude.  

Byli jsme s Martinem Ledvinou a dětma plavat, stává se z toho taková hezká nedělní tradice. Chtěl jsem natočit ten demáč, co už s sebou tahám v hlavě od prosincové Barmy, ale zase se mi to nepovedlo.

Napsat něco v přestupnej den, to si nencháš ujít, i když zrovna nemáš bůhvíco. 

Dny dál plynuly v mlze a já byl podrážděnej a nevěděl proč. Lezla na mě rýmička, tak jsem polykal gramové tabletky vitamínu C a hodně spal. A chodil plavat, to taky. Ty dny mi splývají. Teď už je to zase lepší. 

Byli jsme s Alelií na rande. To je vždycky fajn, jít s vlastní ženou na rande, a s dětskými prstíky v domácnosti je takových příležitostí pomálu. 

Byli jsme v Kváskovicích vyzvednout mámu, zase po dvou letech (teda, ne že ona tam byla dva roky, ale že my jsme tam dva roky nezavítali). Oni to tam mají tak hezký! Byť jim samozřejmě to čtvrtstoletí strávené na šumavském kopci i trochu leze na mozek. Pojal jsem plán postavit na chalupě pec, páč na tom prý dohromady nic není. A je fakt, že ta jejich tak funguje už řadu let. Tak jsem zvědavej. 

“V Tunisku tě dopravní policajti spíš zastaví když jedeš povolenou rychlostí. Je jim to podezřelý. Nikdo normálně limity nedodržuje, tak mají pocit, že jsi třeba ožralej”, povídal Selim.  

Olga s Dominikem se ohlásili z Yangonu. To jsem zvědavej co budou říkat a jestli mi tu Barmu ještě neomlátí o hlavu. 

Mlha se zvedá a jedeme dál.

Hele, necítím se v podstatě dobře. Cítím se špatně. Jednak na mě leze nějaká blbá rýma, ale to tolik nevadí. Spíš že trávím celý den v práci, která mě nebaví, kterou mám sklony flinkat a výsledky tomu už zase začínají odpovídat. Pak přijdu domů a padne na mě takový smutek a únava a podrážděnost. Musím se hlídat, abych neřval na psa a nebyl nepříjemný na Žilivnasa, což se mi daří jen do nějaké míry. Alelie si to v nějaké podobě slízne skoro vždycky. Pak jdu brzo spát a ráno zase znova. V tom dnu není nic na co bych se těšil. Jídlo, možná. 

Možná je to jen jakýsi dojezd po dvou nebo třech týdnech kalení. 

Ale cítím se opět bezvýchodně. Nevím co bych chtěl, ale tohle to není. Propadám se zase do amnézie, která u mě nastupuje v obdobích, kdy mi prožitky jsou spíš nepříjemné, takže je radši vytěsňuju. Takže se pak člověk potácí jako tělo bez duše.  

Je to opak mindfulness, opak toho co se snažím teď rozvíjet. 

Najdu někdy něco v čem budu dobrý a bude mě to živit a bavit?

V nocích: 

Zdálo se mi o koncertu resuscituovaných Guns N’Roses. Slash se nějak rozhodl to sabotovat a místo sebe poslal stovky diváků, kteří zaplavili pódium a koncert vlastně vůbec nezačal. Já na tom pódiu stál taky a říkal jsem si, že to bude asi pěkný průšvih. Což si ostatně myslím o tom jejich nápadu na reunion i když jsem vzhůru. 

Zdálo se mi, že se mi Alelie přiznala, že jako velmi mladá fotila hambatý obrázky. “Fakt, a máš je ještě někde?”, byla má první reakce. 

Zdálo se mi, že mi zavolal Nikola Langer jestli bych měl čas jet na turné. 

Byly to tedy dny nebývale na sny bohaté, páč poslední dobou – řekněme několik let – si moc snů nepamatuju. 

Ve dnech: 

Po dlouhé době jsem komunikoval s Toy Box a ona za měsíc plánuje rodit dvojčata. To jsou věci!

Ptal se mě jeden starý právník na Parkhotel, když bydlím poblíž  – jaký to tam je, kolik stojí noc a tak. Ptal jsem se proč ho to zajímá, jestli tam jako chce něco třeba pořádat. A on že ani ne, jenom že slyšel že je na prodej, tak uvažuje, že by ho možná koupil. Do toho bych tedy asi nešel. Ale je to nakonec on, kdo disponuje patřičnou sumou, což znamená 1/ že může a 2/ že asi o vydělávání a investování peněz ví o něco víc než já. Proto nevím nakolik se v tomto rada šmucky z Prahy počítá. 

Měli jsme schůzku se Supraphonem, což bylo fajn a celkem konstruktivní, byť se mi od té doby vrací na mysl básnička od Jiřího Žáčka:

Nejlíp vaří kuchař hlad:

budu u něj obědvat!

Moje denní spotřeba – sedmkrát nic bez chleba.

Zapiju to douškem vzduchu –

budu zdravý na těle i duchu!

Že by se ta deska nějak přibalila k tomu Parkhotelu? Dyk by nás nezabilo kdybychom vystupovali jako Parkhotelille. 

Říkali jsme si doma, že bychom mohli vyzkoušet křesťanský velikonoční půst, ale ten nápad zkrachoval když vyšlo najevo, že tak v podstatě jíme pořád a nemáme tedy vlastně moc co měnit. Tak aspoň od té doby doma otravuju se smaženou pučálkou, což je supr věc.

Byla u nás islandská spojka – Jitule, t.č. tantrická kněžka, i s Vlkem. Příjemné odpoledne.  

V sobotu ráno byl všude sníh a mráz. Hautala to statečně rozdýchala a se Žilvinasem jsme klouzali bílou ledovou Prahou do tržnice. 

Byl jsem v pátek na koncertu V.T.Marvin ve Spitfire, kromě kytaristy v původní silné sestavě z 90. let. Určitě ze mě trochu hovoří to, že desku DSPSN jsem poslouchal ve formativním teenagerském období, ale dodneška se mi to hodně líbí a dodneška je pro mě velký nářez vidět to naživo. Je taky fajn vidět svého spoluhráče – v tomhle případě Marvina – hrát s někým jiným. Člověk si tak skoro vždycky uvědomí, jak jsou vlastně ti jeho kolegové dobří. 

Jinak víkend klidný. Žilvinasovi se vrátil kašel, on je chudák skoro pořád nastydlej a my nevíme co s tím. Dokonce jsme v sobotu po obědě spali, což je parádní disciplína a hodně dlouho už se to nepovedlo. V neděli jsme vyrazili na výlet do zasněžených velkopopovických lesů, jako za starých časů. Chtěl jsem o víkendu pracovat, ale nepracoval. Taky jsem chtěl dotáhnout nějaké demáče na úterní zkoušku, ale nedotáhnul. 

Jinak nic. Plavání. A jedeme dál. 

Vařil jsem fazolové burgery s hranolkama, pizzu, obvyklé špagety, navařil jsem zeleninový vývar do zásoby a hned z něj udělal dvě polívky.