Category: Deník

Jak vidno, delší dobu jsem nic nenapsal. Nějak se mi do toho nechtělo, vlastně mi tohle psaní teď nějak nejde do ruky. Žijeme doma nebo na chalupě, podle toho jestli je zrovna otevřená škola. Je váhavé, vlhké jaro Dost pracuju a taky mě obcházejí různé druhy starých pochyb v nových hávech. Upekl jsem třeba chleba a postavil třeba zeď, taky zasadil fůru sazeniček, ale zatím to zůstává víceméně při starém. A tak to nebudu lámat přes koleno, žejo. 

Jakou má asi karmu takový Petr Kellner? Mínus za utrpení z predátorského půjčování a rozhodčích doložek? Plus za práci, kterou dal spoustě lidí? Minus za to, že naši zemi táhnul k Číně? Plus za to, že to třeba nakonec Čína spasí pokud se Evropa sebezničí, páč je pořád méně utrpení v normalizaci než ve failed state? Jak se to asi počítá u lidí, kteří měli dopad na mnoho dalších? Králové, předsedové vlád. Ale třeba i takový John Lennon, který dělá písničkama radost stovkám milionů lidí, ale podle všeho v osobním životě mnoho dobré karmy nasbírat nemohl. Je to otázka stejně zajímavá jako zbytečná. 

Jsme na den v Praze a je nám to tu povědomé i cizí. 

Už se těším na jaro.

Přišel silný vítr a polámal stromy, semínka u okna klíčí. Vzbudil jsem se v hlavě s veršem

„mrkni se do zrcadla

narostly ti tykadla“

Zatím nevím přesně co se mi mé podvědomí snaží říct. 

Pokračují chladné dny. V noci mrzne, přes den sněžívá, i když se sníh už na zemi udrží jen v zákoutích u lesa. Zuzka zdolala COVID, ale dostal ho Roman. Včera po více než týdnu vylezl ven a místo obvyklého energického sedláckého kroku se ploužil po hrázi jako zombík. Je to trochu strašidelný. Je spíš otázkou času kdy se to dostane i k nám, tak to snad nějak zvládneme. Víc s tím asi nenaděláme. 

V neděli jsem se otočil v Praze dočerpat vodu a jídlo a naložit různé další věci, které jsme napoprvé neuvezli. Cesty mezi okresy jsou od pondělka zakázané a na Letnou teda momentálně ani nemůžeme. Odsud nemusíme vytáhnout paty dva nebo tři týdny, a kromě nějakého výletu a sem tam procházky po okolí to ani nemáme v plánu. 

Jsme hodně venku. Pořezal jsem hromady větví, co zbyly po loňském kácení velkého smrku, zkultivovali jsme trochu zátiší ve vzdáleném cípu louky. Je to hrozně pěkné a vlastně dost velké místo, kde by to náramně slušelo maringotce nebo nějakému srubu, ale nemáme zatím jasný důvod se do tak velké akce pouštět. Ale je to vzrušující, i po těch sedmi letech tady člověk pořád objevuje na pozemku zajímavá místa s různým potenciálem. Prořezal jsem několik starých jabloní a spálili jsme větve, listí a starou trávu na všech třech ohništích co tu máme. 

Sem tam projde po hrázi nějaký soused nebo výletník, se kterým prohodíme pár slov, občas si s někým zavoláme, ale jinak jsme skoro v úplné izolaci. Vždycky ráno je mlha a znovu přijde v podvečer, což je tajemné a pěkné. Rybník byl celou dobu zamrzlý a z větší části povolil až dneska. Dneska jsem se taky poprvé ráno koupal. Byl jsem tam už s ručníčkem dvakrát předtím, ale v obou případech jsem se zase vrátil domů – jednou tam byl naplavený nějaký nevábný bordel, podruhé to bylo zamrzlé až ke břehu a já se nechtěl říznout. Ono by to samozřejmě v obou případech šlo vyřešit, ale rád jsem se chopil toho důvodečku proč se na to ten den vykašlat. Známý to mechanismus. 

Udělal jsem k máminým narozeninám jako obvykle oběd, tentokrát korejský. Bylo to moc fajn, i s babulkou. Pandemie se v Čechách vymyká z rukou a v podobných situacích se neubráním myšlenkám, že je to třeba naposledy kdy tu spolu takhle sedíme. Snažím se to hned spolknout abych to nepřivolával, ale i tak se tý myšlence nevyhneš. Zprávy z nemocnic jsou strašidelné a začínají se objevovat zdraví kamarádi a známí v mém věku i mladší, co to sotva dali. Aspoň že ta babulka je naočkovaná. V pondělí ráno jsem odjel obydlet chalupu a od včerejška jsme tu už zase všichni. Tentokrát Žilvinas nemá ani kamarády na hraní, páč Zuzka Říčařová má COVID a ostatní jsou tím pádem v karanténě. 

Jsme tu tedy zase a i když to bylo loni moc pěkné, letos bych radši aby se svět už vrátil zpátky. Ale nevypadá, že to má zatím v plánu. Krajina je nacucaná vodou a naše cesta poničená nějakým dementním traktoristou, který ji v tomhle stavu projel a pokračoval dál k nám na louku, těžko říct proč. Je to trochu sisyfovské. Dneska jsem strávil poprvé víc času venku a stříhal a hnojil ovocné stromy a udělalo mi to dobře. Jinak byl tenhle týden zatím spíš divný. 

Dneska jsem splatil dluh za chalupu, skoro na den přesně to trvalo sedm let. Nijak zvlášť mě to netížilo, ale i tak mi odlehlo. Když k tomu přičtu co jsme tam za tu dobu nacpali do rekonstrukcí, motorových pil a sazenic jabloní, plus jedno auto, vychází to na hrůzu peněz, až se divím, že jsme to za tu dobu dali dohromady. Mohli jsme za to každý rok jezdit na dovolenou na Tahiti, Aljašku a Mauricius, ale scházelo by mi vidět růst ty jabloně. 

Prudce se oteplilo až na deset stupňů, sníh roztál a sem tam cestou ze střechy vysklil nějaké auto.

Byla popeleční středa a já zahájil každoroční velikonoční půst. Letos jsem se rozhodnul si ho ozvláštnit tím, že v pátky nebudu jíst vůbec a momentálně mi jde dost huba šejdrem. 

V Praze bylo dneska ráno mínus čtrnáct stupňů, město je pod sněhem a boby s dětma klidně dotáhneš po sněhu až před barák. Nebe je modré a je to pěkné. Stavili jsme se v sobotu na chalupě jen tak na výlet a vyhrabali si na zamrzlém liduprázdném rybníku bludiště. Auto jsem radši nechal na louce, jinak bychom se ze dvorku možná nedostali a museli volat traktor. 

čtvrtek, 4. února 2021

Zdálo se mi, že jsem pasažérem letadla a nouzově přistáváme v noci na vodě. Hned za oknem se najednou objevila ve tmě tmavomodře zvlněná hladina, ale přistání bylo poměrně hladké. Nebyla to ale Hudson River, ale spíš moře nebo jeskyně. Nafoukla se žlutá skluzavka u zadních dveří a já, Marvin a ještě někdo jsme na ní pluli temnou vodou a já bosýma nohama odstrkoval ledové kry.