pátek, 20. dubna 2018, Gaziantep

Nějak se k těm zápiskům poslední dobou nedostávám. Tak aspoň pár zapamatováníhodných momentů posledních několika týdnů:

Hráli jsme na Tranzistor revue na Kampě a bylo to pěkné. Almelovi se zasekl můj kapodastr pod pedál whammy, takže ho nemohl došlápnout až do čisté oktávy, což je dost kuriózní nehoda. Byly z toho dost inovativní freejazzové zvuky

Zkoušeli jsme s Worm’s Rafination a já během zkoušky přišel o hlas a druhý den proležel v posteli. Kupodivu jsem toho udělal víc než kdybych seděl v kanceláři. Zase to rychle bylo pryč. Doma smrkáme a kašleme na střídačku všichni.

Jaro šláplo na plyn a ze dne na den je teplo jako v létě a všechno raší o sto šest. Byl jsem na chalupě s Žilvinasem na otočku a minulý víkend poprvé všichni spolu. Děti si hrály na písku, Alelie plela záhonky, já nosil dřevo. Ráno jsme snídali v bleděmodré ložnici a já si říkal, že nic víc vlastně v životě nepotřebuju.

Bylo taky potřeba tam zavézt podlahové topení a starý kočárek, a tak jsem jeden den vyrazil v pět ráno, byl tam před šestou, ptáci zpívali a začínal krásný den. Hodinu jsem opravoval zděř kamen kamnářskou maltou a dělal další drobnosti, a doma v Praze byl zase na snídani, kdy normální den vlastně teprve začínal. Mám pocit, že jsem objevil model, který budu rád oprakovat. Pak budu sedět v Praze u snídaně a budu si říkat “jako by se mi nad ránem zdál takový krásný sen, jak kosím louku pod lesem a začíná letní den!” Taky jsem tam teď jednou jel rovnou z práce a v parku u ní zrovna prořezávali stromy, a tak jsem naložil kufr kombíku až po střechu tvrdým dubovým dřevem. Tomu se říká vozit dříví do lesa.

Taky se konečně překládá elektrické vedení, při kteréžto příležitosti se zjistilo, že naše příjezdová cesta je asi o dva metry jinde než by měla být. Tak uvidíme jak s tím dál. Od června se staví rybník.

Seděl jsem s toy_box a jejíma dvojčatama na trávě v parku, je to vždycky fajn ji vidět a neviděli jsme od tvorby obalu pro In Fermentation, což je už něco přes rok. Zrovna otevřela výstavu v Českém Krumlově a teď se prozměnu chystá na přátelský turnaj v kickboxu, ta činorodá žena.

“Na druhé straně” je od svého nasazení už pět týdnů na prvním místě Velké sedmy Rádia 1, z čehož mám pochopitelně radost. Jinak je na kapelní frontě klid až se člověk diví. Ale já se kvůli tomu nebudu stresovat.

V Gaziantepu je jaro, zeleno a teplo tak akorát. Od loňska se to tu nezměnilo, nebo se mi to aspoň nezdá. Aleppo je vzdušnou čarou šedesát kilometrů daleko, což je pořád zvláštní představa. Ale já trávím skoro všechen čas v hotelu.

Chili rychle přerůstá truhlíky a já přemýšlím co se všema těma rostlinkama dělat než je budu moct vysadit venku. Rostou i superrajčata vyšlechtěná na University of Florida, jejichž semínka od nich získal Tomáš Vachuda a podělil se.

pondělí, 19. března 2018, nad Německem

Po více než třech měsících zase někam jedu. Jsem i rád doma, ale to adolescentní vzrušení jen z toho být na cestě mě zatím neopouští. Po šestnácti stupních minulý víkend přišel mráz, je slunečný den a krajina pod námi je zmrzlá a zasněžená.

Měli jsme fajn domácí víkend. Venku mráz, děti unudlený, tak nás to ven ani moc netáhlo. Byl jsem na chalupě ostříhat stromy, což by se teda v mrazu nemělo, ale nebyly to velké zásahy. Ale každou chvíli může přijít teplé jaro a pak už bude pozdě. A taky jsem hledal záminku se tam jet podívat. Nakonec jsme si hlavně hráli s Žilvinasem ve sněhu.

pondělí, 11. prosince 2017, Doha

Pevně doufám, že zase doma nenastydnu. Pořád kašlu a smrkám, ale aspoň ta boule splaskla. Je tu překvapivě chladno. Mám tu dlouhý přestup, tak jsem se zvládnul podívat i na chvíli do města, což tu organizují zdarma aerolinky. Zavezli nás na pobřeží, kde kotví překvapivě asijsky vypadající dřevěné lodě. A pak taky na trh, který je takový arabsko/čínský mišmaš jako v Tunisu a celkem nestojí za pozornost. Bylo to lepší než sedět celou tu dobu na letišti, ale jsem teda rád že jsem sem nejel na dovolenou.

pátek, 8. prosince 2017, Yangon

Dobře jsem se vyspal, vypadá to konečně, že se z tý zatracený rýmy dostávám. Místo toho mi otekla tvář před pravým uchem a bolí to když na tý straně sliním. Paráda. Alelie doma taky slehla, Laime spadla v noci z postele a mamince natruc začala žrát molitan ze své ohrádky jako cukrovou vatu. Často doma vypukne nějakej saigon právě když odjedu, to už je tak zařízený.

středa, 6. prosince 2017, Yangon

Tak zase u nás doma v MK Hotelu. Přiletěl jsem v šest, spánku jen tři hodiny (k těm třem ze včerejška) a šup na schůzky. Matka s malýma dětma, co žili spolu na chodníku na kartónových podložkách, už tam nejsou. Doufám že za lepším. Mopslík na rohu už nelehává na betonovém květináči, teď spíš přímo v cestě. Béžová čuba, co lehávala rozcapená na chodníku, zase teď leží na rohožce pod tandoori pecí, kterou odminula asi zavřeli. Na rohu otevřeli dobrou seafood hospodu. Po městě zase přibylo obchoďáků, to jde fakt rychle.

Teď je hluboký večer a já se těším že se konečně vyspím. Je tu pěkně, mám to tu rád. Jezdil bych sem s rodinou na víkendy, kdyby to bylo o trochu blíž. Když se to tak vezme, znám se tu s mnohýma líp než s panem Sailerem od nás z chalupy.  

úterý, 5. prosince 2017, Doha airport

Sedím, čekám, mám pořád rýmu jako prase. Říkal jsem si že ne, že ty prášky nemám rád, ale nakonec jsem spolknul jeden Ibalgin, zapil ho z veřejné fontánky a za chvíli se mi projasnila hlava a cítil jsem se normálně. Je trochu strašidelný jak dobře to funguje. Ale já bych se radši normálně uzdravil, už to trvá moc dlouho.

středa, 15. listopadu 2017, Kyjev

Na Ukrajině jsem počtvrté a vždycky to z nějakého důvodu bylo v listopadu nebo prosinci, kdy je to tu nepříliš přívětivé. Ale aspoň mi tentokrát netečou boty. Mám horečku, na schůzkách jsem díky tomu trochu přiblblý a večer se oddávám třesení v posteli. Všude ty obrovské domy, hlubokánské metro a nazdařbůh sprtané dvorky a zdi, celé to působí jako by to sem někdo náhodou nasázel v Minecraftu.

Za ty tři roky co jsem tu nebyl se Kyjev nicméně změnil, k lepšímu. Ubylo oligarchických Rolls Royců v ulicích, místo nich jsou tu hipsterské kavárny. Ne že by byly hipsterské kavárny to nejlepší na světě, ale vždycky mi budou milejší než Rolls Royce, u kterých hlídkují třímetroví chasníci s boulí na saku. A ti lidi, které tu potkávám, jsou strašně dobří. Většinou mladí, vypadají úplně jako my, ale nemají v sobě ani ždibec českého švejkovství. Nedají se odchýlit od cíle, vydupali za pár let ze země skvělé věci ze kterých se můžou učit všichni i u nás a myslí to smrtelně vážně – někteří z nich se tu před třemi lety kryli na ulici před snajperskou palbou a tahali mrtvé a raněné do provizorních nemocnic, které sami s kámoši zařídili jak se dalo. Už mi to tak trochu přišlo naposledy, ale s tím jak se to u nás ztemňuje mi to přijde ještě víc – Ukrajina je naděje Evropy! Jestli se jim to tady plusmínus povede, je to úžasná vzpruha i pro nás. Jestli ne, bude to o to horší.

čtvrtek, 26. října 2017, Washington

Spolu s Yangonem je Washington cizí město, které znám vlastně nejlíp. V obou se cítím už skoro jako doma, tady jsem jednou i pár týdnů pobýval. I ta cesta je povědomá, Evropa, pak chvíli nic, pak přelet přes Britské ostrovy, pak dlouho nic (jen jednou byla někde nahoře nad Grónskem polární záře), a pak začnou ty studené pustiny severní Kanady, kde jsou jen řeky, kopce, lesy a sníh. Pak se začnou objevovat silnice, vyfrézované dlouhé přímky do té prázdné krajiny. Pak sem tam městečka, větší města, už je to lidský kraj, občas je vidět New York, Manhattan jako na dlani, za tmy normálně rozeznáš duhově světélkující Times Square a černý obdélník Central Parku, a už klesáme nad nekonečnýma suburbs a golfovýma hřištěma a jsme tu, Dulles airport, i s těma jeho srandovně zastaralýma zvedacíma autobusama, které cestující převážejí mezi terminály.

Je krásně, něco málo pod dvacet stupňů a slunce. Mezi schůzkama se člověk dost nachodí, a v takové dny je to vyloženě parádní. Vždycky se mi tu líbily ty široké větrné ulice i ta klidná atmosféra, skoro taková maloměstská. Je to klidné, mají tu skvělé jídlo a knížky, lidi jsou si tu vlastně docela podobní. Aspoň tedy v centru. Washington – město šprtů!

Cestou z letiště jsem se samozřejmě nechal rovnou vyklopit před Kramer Books. Ale bál jsem se něco kupovat, protože mě tu už u kamarádky čeká dvaadvacet knížek, co jsem si k ní naposílal z Amazonu a nejsem si jistý, jestli to už tak uvezu.

Jediné co bych tomu vytknul je, že peníze tedy zejména ve schůzkové dny lítají jako divé. Sklenička džusu? Čtyři babky, kámo. Oběd? Pod dvanáct s ničím nepočítej. Whole Foods? Haha! A tak to jede jedno za druhým.

Co ještě?

Nesehnal jsem masku Batmana, kterou by teď užil Žilvinas. Alelie už má pro něj hotový plášť, ale já jsem viděl akorát gumovou masku bílého jednorožce. Zkoušeli jsme tedy dítěti navrhnout, že by to mohl zkombinovat a kostým by se jmenoval “Batman jde na maškarní bál”, ale dítě to zavrhlo.

Tabard Inn, supr levný a řekněme boutique hotel, tady jsem ještě nebydlel. A sdílenou koupelnu jsem měl naposledy snad na lyžáku, haha.

Buredo – sushi rolky velikosti burita. Skvělý. Kde se ten pokrok jen zastaví?

Rakuya hned za Kramer’s.

Second Story Books hned nedaleko, se stojany knížek po dvou dolarech na chodníku. Měl jsem si přecejen vzít větší kufr.

Buffalo Exchange – můj oblíbenej second hand, i když od minula zdá se taky trochu zvedli ceny.

Staples – pro fetiš s notýsky, zápisníčky a dalším papírnictvím.

CVS Pharmacy – pro fetiš s Doritos Dinamita, Tostitos a dalšími doma nedostupnými slanými pochutinami.

Zbývá den a zase domů. Je toho všude dost a nějak se zdráhám si připustit, že za týden začínáme s ILLE turné s Michalem Hrůzou.